S odstupem mnoha let se traduje, že celý nápad se zrodil jako vtip.
Na kalendáři je leden roku 1896 a při každoročním halovém mítinku spolku Bostonská atletická asociace (BAA) v Mechanic’s Hall právě 23letý Arthur Blake vyhrál ostře sledovaný závod na 1 000 yardů. Když mu k jeho výkonu blahopřeje burzovní makléř Arthur Burnham, prominentní člen tohoto spolku, Blake se zasměje a v žertu říká: „Ach, jsem na Boston už příliš dobrý. Měl bych raději běžet tu novou disciplínu – maratón – na olympijských hrách v Aténách.“
Burnham se na něj chvíli dívá a pak vážně promluví: „Opravdu byste ho běžel, kdybyste dostal příležitost?“
Blake hned odpoví: „Jestli bych běžel? Ano! Kdyby to jen šlo.“ Načež Burnham prohlásí: „BAA by měla na hry poslat svůj tým.“
Důsledkem této diskuze bude, že mladí muži z Bostonu se stanou de facto prvním olympijským týmem USA.
Plán barona Pierra de Coubertina na obnovení her je tehdy mezi sportovními spolky Spojených států poměrně známý, jenže se zastoupením týmu USA v Aténách to dlouho vypadá značně nejistě. Zvlášť když žádný Olympijský výbor USA v roce 1896 ještě ani neexistuje.
New York Athletic Club, tehdy nejslavnější atletický spolek v zemi, na podzim 1895 porazil své londýnské rivaly při velkolepých závodech v New Yorku, ale her se odmítá zúčastnit.
„Porazit Brity před tisíci fanoušků v New Yorku byla velká věc, tak kdo by se staral o nějakou hloupou akci s nízkým rozpočtem v dalekých Aténách?“ zaznívá od členů klubu.
„Američtí amatérští sportovci by měli vědět, že při účasti v Aténách podniknou drahou dlouhou cestu do města, kde je pohltí blechy,“ píší dokonce New York Times.
Přesto někteří – jako právě Blake, nebo skokan do výšky Ellery Clark či další běžec Thomas Burke – vycítí šanci stát se v Aténách součástí něčeho významného, možná i historického. Proto posléze spolek BAA vytvoří čtrnáctičlenný olympijský tým složený převážně ze studentů Harvardu a Princetonu. kde prosazuje olympijskou myšlenku Coubertinův přítel William Sloane.
6 April 1896, The Opening Ceremony for the first Olympic Games of the modern era, which had been founded by Pierre de Coubertin in 1894, took place in the Panathenaic Stadium, in the Greek capital, Athens, in front of 80,000 spectators with 14 countries being represented. https://t.co/b3HlthwdYW
Atleti musí pochopitelně na svých univerzitách požádat o povolení přerušit na osm týdnů studium a povětšinou ho i dostávají. Výjimkou se stane trojskokan James Connolly.
„Šel jsem za předsedou atletického výboru na Harvardu ohledně uvolnění kvůli účasti na hrách,“ bude vzpomínat ve své autobiografii. „Jeden pohled na jeho obličej mi však prozradil, že v něm žádnou přátelskou a hrám nakloněnou duši nenajdu.“
Předseda zpochybní jeho motivy k účasti v Aténách a naznačí, že ve skutečnosti Connolly jen hledá příležitost k toulkám po Evropě.
„Cítíte, že musíte do Atén?“ zeptá se ho.
„Cítím to tak, ano, pane.“
„Tak v tom případě máte jedinou možnost. Ukončíte nyní studium a po návratu z Evropy si znovu podáte žádost o přijetí. A já ji poté zvážím.“
„To neudělám. Nic tak ponižujícího. Právě teď končím s Harvardem. Navždy. Přeji vám dobrý den!“ reaguje Connolly.
Později se bude psát, že byl kvůli cestě na hry vyloučen. On nicméně tvrdí, že odešel sám.
Před králem se běhá v rukavičkách
Těsně před plánovaným odjezdem členů BAA do Atén dochází v březnu 1896 ke krizi. Úsilí makléře Burnhama získat peníze na zaplacení cesty selže. Co teď?
Už se zdá, že Američané účast na hrách stáhnou a neodplují, když zasáhne bývalý guvernér státu Massachusetts Oliver Ames, dlouholetý člen BAA. Během tří dnů se mu na poslední chvíli podaří shromáždit potřebné finanční prostředky.
#OnThisDay in 1896, the first modern Olympic Games opened in Athens, featuring 176 participants from twelve countries. Fourteen men competed for the U.S., bringing home twenty medals.
Meet the first @TeamUSA on the #USOPMuseum Digital Museum: https://t.co/Q6P5AAtNGC
📷: IOC https://t.co/QzcYyQo0rd
„Se zaplacenou plavbou lodí do Evropy, dostatkem peněz na zajištění stravování a ubytování v Řecku i na zpáteční cestu do Bostonu se náš malý tým vydal na cestu, která měla být triumfální a měla být i počátkem převahy Spojených států na moderních olympijských hrách,“ napíše v pamětech výškař Clarke.
Zatímco oni se plaví přes Atlantik, jejich soupeři z dalších zemí se dopravují do řecké metropole porůznu. Vytrvalec Carlo Airoldi, vítěz etapového běžeckého závodu z Milána do Barcelony, putuje z Itálie až do Atén pěšky, celých 1 500 kilometrů, protože zrovna nemá peníze na jiný způsob dopravy. Když dorazí a přihlásí se ke hrám, rozhodčí se ptají: „Máte potvrzení, že nejste profesionál, pane?“
„Nemám. Nevěděl jsem, že musí být předloženo.“
„V tom případě nemůžete startovat. Olympijské hry jsou pouze pro amatéry.“
Zlé jazyky tvrdí, že Řekové jej škrtli, protože nestáli o kvalitní konkurenci v prestižním klání maratonců. Milý Airoldi se tudíž vydá pěšky zpět do Milána.
Řekové jsou každopádně na „své“ hry náležitě hrdi. Když je král Jiří I. na zrekonstruovaném antickém stadionu Panathinaiko 6. dubna 1896 zahajuje, na ochozech nadšeně tleská 80 tisíc diváků.
Vzápětí už na dráhu vstupují atleti, jedenadvacet sprinterů se chystá k rozběhům na 100 metrů. Francouz Albin Lermusiaux závodí v bílých rukavičkách. Proč? „Běžím přece před králem.“
Já skáču dnes? Ne až za 12 dnů?
Všechny tři rozběhy stovky ovládnou Američané z Bostonu, přičemž Thomas Burke je v čase 11,8 ze všech nejrychlejší.
Finále má být na programu až o čtyři dny později, 10. srpna. První vítěz novodobých olympijských her mezitím vzejde ze soutěže trojskokanů.
James Connolly ji málem nestihl. Cestoval jinou lodí než většina atletů BAA. Po strastiplné šestnáctidenní cestě z Ameriky, při které ho na palubě navíc okradli, se dostal do Atén, ale jaké bylo jeho překvapení, když mu druhý den ráno oznámili: „Dnes závodíte.“
„Cože? Olympiáda má přece začít až za 12 dnů!“
Omyl. Řekové totiž termín her vypsali podle svého, a tudíž odlišného juliánského kalendáře.
Ani to však Connollyho nezastaví.
Pokusy se měří teprve poté, co doskáčou všichni finalisté. Pak řecký princ Jiří, šéf jury, oznámí Connollymu: „Jste vítěz. Druhého muže jste porazil o metr.“
Vyhrál výkonem 13,71 metru. „Tehdy jsem si pro sebe řekl: Jsi první vítěz olympiády po 1 500 letech,“ bude vyprávět.
In 1896, James Connolly walked out of Harvard, defying his dean’s advice to not travel for a sporting event
He didn't care and traveled long to reach Athens
Upon arrival, he was told that his competition was first - almost nonchalantly he jumped to the first Olympic Gold ever https://t.co/sa0UTOROph
Po návratu domů už nikdy vysokou školu nedostuduje, místo toho začne psát dobrodružné romány a stane se úspěšným novinářem. Do budovy Harvardu se nicméně vrátí o 10 let později. „Pozvali mě sem coby hostujícího řečníka Harvardské unie, což řádně nakrmilo mé ego,“ napíše ve svých pamětech.
Bí-ej-ej, ra ra ra
Ale zpět do Atén na atletické olympijské soutěže roku 1896. Na stadionu píše vrchní rozhodčí Perry výsledky křídou na černou tabuli, kterou ukazuje do všech stran hlediště. Atleti běhají po 397 metrů dlouhé písčité, sypké dráze.
Finále stovky se má zúčastnit šest běžců, kteří skončili na prvních dvou místech ze svých rozbězích. Američan Tom Curtis se však účasti zřekne, aby netříštil síly, protože hned dalším závodem programu je finále na 110 metrů překážek, do nějž se také kvalifikoval (a posléze ho i vyhraje).
Běh na 100 metrů Řekové už tehdy považují za cosi výjimečného. Nejinak tomu přece bylo ve starověkém Řecku, kde se tradovalo, že čtyřletý interval neboli „olympiáda“ mezi jednotlivými hrami by měl být pojmenován vždy po vítězi běhu na 100 metrů.
Mnoho tehdejších špičkových světových sprinterů na startu v Aténách chybělo. Za nejlepší na světě byli v roce 1896 považováni Bernie Wefers ze Spojených států a Charles Bradley z Anglie, kteří v září 1895 svedli tuhý souboj při zmiňovaném střetnutí newyorského a londýnského atletického klubu. Oba však o cestu do Řecka neprojevili zájem.
Thomas Burke, student právnické fakulty Bostonské univerzity, přijel do Atén s reputací výborného běžce na 400 metrů, vždyť se v roce 1895 stal americkým univerzitním mistrem na 440 yardů. Nemá však žádnou historii v běhu na 100 metrů.
Ve finále jako jediný zaujme na startu svoji unikátní pozicí s rukama položenýma na zemi. Současný sprinterský standard je tehdy považován za zcela neortodoxní. Burkovi však pomůže k triumfu za 12,0 vteřiny.
Němce Fritze Hoffmana poráží o dva metry. V napínavém souboji o třetí místo pak protnou cíl Američan Francis Lane a ze slovenského Hronce pocházející maďarský reprezentant Alajos Szokolyi ve stejném čase a oba se tudíž v historických análech stanou bronzovými medailisty - i když bez medaile. Těmi se v Aténách 1896 oceňují pouze vítězové, navíc nikoliv zlatými, ale postříbřenými. Ta Burkova se dochová až do dnešních časů.
U.S. OLYMPICS MOST PRIZED POSSESSION
Discovered among a set of travel documents and 1896 #Olympics photos signed and dated by America’s First Gold Olympian Thomas Burke, his medal is the oldest item of US #Olympic Memorabilia.
@USOPMuseum @USOPC_News
https://t.co/ubcQBF9B5u https://t.co/eLyc0zV3Bw
Mohutné povzbuzování “Bí-ej-ej, ra ra ra,“, které se z tribun od prvního dne ozývá z úst právě nezávodících atletů Bostonské atletické asociace, zpočátku zaskočilo řecké diváky, kteří nikdy předtím neslyšeli takto organizované fandění. „Ale pak se najednou stalo, že pochopili smysl našeho snažení,“ vylíčí Burkův týmový kolega Ellery Clark. „Zjevně jsme se trefili do jejich lidového vkusu a náš pokřik byl potom jimi neustále žádaný.“
Burke si v Aténách podmaní v čase 54,2 sekundy i závod na 400 metrů. Atleti USA získají nakonec devět z jedenácti možných atletických prvenství. „Ale v disku je pobijeme, ten je přece naší národní pýchou!“ tvrdili Řekové.
Dle slavné Myrónovy sochy Diskobola, stojícího na mramorovém podstavci, řečtí organizátoři usoudili, že se musí házet z vyvýšeného pódia, otočku však neodkoukali. Domácí hrdiny Panagiotise a Paraskevopoulose pak poráží Robert Garrett, další borec z USA. Co na tom, že se původně přihlásil jen k vrhu koulí (který vyhrál).
„Disk jsem doma žádný neobjevil. Tak jsem si ho podle fotografie Diskobola vyrobil. Ale byl humpolácký a těžký, desetikilový,“ svěří se. Až ráno před závodem si ten skutečný půjčil od jednoho z Řeků a zeptal se praotce her Coubertina: „Mohu soutěžit kromě koule i s diskem?“
Povolení dostal - a oslavoval vítězství.
Řecké děti sledují ze střechy start maratonu na OH v Aténách 1896.
A teď založím Bostonský maraton
Řekové se dočkají vytouženého triumfu v ostře sledovaném maratónském běhu v samém závěru atletických soutěží. Vyprodaný stadion aplauduje vítězství vojáka Spyridona Louise, kterého k účasti přesvědčil jeho velící důstojník.
Američan Arthur Blake, jehož ne zcela vážně míněná slova stála kdysi u zrodu cesty atletů BAA na hry, kvůli vyčerpání na 23. kilometru vzdal.
Jeho kolegové sedí v hledišti. Burke je závodem natolik ohromen, že se v roce 1897 stává jedním ze zakladatelů Bostonského maratonu.
#IDedicateThisWeekTo Thomas Burke, an American sprinter,was the 1st Olympic champion in the 100&400 meter dash races. Burke,a student at Boston U School of Law, having won the AAU title (440 yards) in 1895, surprisingly won the 100 meters. He was also noted for his "crouch start" https://t.co/2xUBRYCT4O
Později se ve své sportovní kariéře specializuje na delší tratě než 100 metrů a získává univerzitní tituly v disciplínách 440 a 880 yardů. Vystuduje práva, ale je také atletickým trenérem a novinářem na částečný úvazek, píše pro The Boston Journal a Boston Post.
V první světové válce, do níž narukuje, jej coby třiačtyřicetiletého za zásluhy povýší na nadporučíka.
Zemře v roce 1929 v 54 letech.
Muž, jenž svým postojem na startu předběhl svoji dobu... a na aténské dráze i všechny soupeře.
