Nejhůř mu paradoxně bylo hned v osmifinále při první vyřazovací jízdě. „Když totiž jedete proti někomu, kdo jen taktak postoupil z kvalifikace, je to nejhorší. Vůbec o nic mu nejde, pošle to tam hlava nehlava,“ vysvětloval.
S první, druhou, třetí i čtvrtou soupeřkou si ale jeho svěřenkyně vůbec poprvé v kariéře na velké akci mezi elitou poradila a Marešovi z legrace, protože mu jinak tyká, začala říkat pane trenére.
„A já teď vlastně začnu trénovat milionářku. Zajímavé,“ smál se kouč.
Tušil jste od rána, že to bude její den?
Rád bych řekl, že ano, ale ne. Až po první kvalifikační jízdě, když od Ester dostala jen tři desítky, to začalo být zajímavé. Uvědomil jsem si, že by to mohlo být dobrý.
Strach šampionky nerodí. Paličatostí se Maděrová podobá Ledecké, styl vypilovala |
Co s vámi dělá, když Zuzanu vidíte v takové euforii?
Víte co, jezdíme spolu od jejích osmi let, teď je jí dvaadvacet. To víte, že je to fajn.
Dá se říct, že jste takový její druhý táta?
Asi ano. Byly chvíle, kdy ji člověk musel trochu vychovávat.
Jak se vlastně před lety zrodila vaše spolupráce?
Měli jsme oddíl, ve kterém jezdily o něco starší děti. Puberťáci, takže si asi prošla i určitou šikanou, protože s nimi musela být, jiná možnost nebyla. A jak se ke mně dostala? Přivedli ji rodiče. Jednou mi volal její táta: Hele, potřebuju, aby dítě jezdilo na prkně, přivedu ti ji.
Hned jste souhlasil?
Vzal jsem ji jen proto, že byl táta kamarád. Ostatním dětem jsem řekl, že odteď s námi bude jezdit tady Zuzana, a oni na to: Vždyť je to dítě, ty vole, co s ní tady budeme dělat?
Byl na ní talent vidět okamžitě?
To ne, až ve čtrnácti mě ale zaujala víc, to jsme začali řešit, jestli bude jezdit závodně, nebo ne. Chtěli jsme, aby na českých závodech někoho porazila, pak že ji vezmeme na soustředění. A ona porazila, byla ostrá jak břitva. Na prvním soustředění pak jela skvěle, jenže vybočila ze svahu a sestřelil ji jeden Polák. Bylo po ježdění. Začátky neměla úplně jednoduché.
Je skromná a pracovitá bohyně, zlato ji nezmění, říká o Maděrové šéf jejího oddílu |
Dlouho ji trápila i bolavá kyčel. Ta už je v pohodě?
Úplně ne. I tady nám profesor Kolář zařídil docenta Kautznera, který ji opravil. Asi ji bolí často, ale je to složité. Ona mi říká, že to bolí, a já zase, že musí jezdit… Stará se o ni i doktorka Velebová, takže když je na mě Zuzka naštvaná, vezme telefon a zavolá jí, aby mi řekla, že nepůjdeme trénovat. Věčný koloběh. Ale zatím drží.
Jak početný tým se o Zuzanu vlastně stará?
Zákeřná otázka. To asi na svazu nebudou chtít slyšet, ale Zůza má tým o jednom a půl člověku. Díky svazu a Dukle si můžeme dovolit fyzioterapeuta pro svěťáky a olympiádu. Jinak nic.
Vy obstaráváte všechno ostatní?
Ano. Od řidiče, přes časomíru, servis, trenéřinu. Všechno, co je potřeba.
POHLED: Smutnit netřeba. I výjimečná dívka bez nervů přece může chybovat |
To by se teď snad mohlo změnit. Spolupracovali jste vlastně někdy s Ester Ledeckou?
Dokud jí servis dělal Miloš Machytka, já se od něj učil. Spoustu věcí jsem nevěděl a neuměl. A on s tím neměl problém. Ale co se tréninku týče, Ester jezdí sama na lyžařských soustředěních. Jediné chvíle, kdy jsme se potkávali, byla olympiáda.
Změní Zuzanu zlato z Livigna?
Pokud bude dál trénovat se mnou, tak ne. Nedovolím to. Jasně, pomůže jí to třeba v tom, že se jí budou lépe platit složenky, ale trénovat musí pořád stejně.
A brzy se ukáže i v Česku. Už o víkendu na Dolní Moravě v rámci republikového šampionátu a pak v březnu na Světovém poháru ve Špindlerově Mlýně.
Nejlepší pozvánka! Tolik zlatých medailistů se doma neukáže. A když tu olympiádu vyhrála… (úsměv)
