Výpadům obávaných soků v šesti superprestižních zápasech čelil Hašek neskutečnou mrštností připomínající cirkusovou akrobacii či uhrančivou choreografii, která v českých sportovních dějinách jednoduše nemá obdoby.
Pamětníci si jej stále vybavují jako anděla spásy, jenž tenkrát skoro vždy vyslyšel jejich úpěnlivě šeptané modlitby.
Nyní se v šedesáti věnuje bezmála roční dcerce Terezce a čtyřletému synku Honzíkovi, odpočívá v přírodě a vydovádí se v roli obránce týmu Ševci Nový Knín.
Na „Turnaj století“ se ve svých vzpomínkách vrací s potěšením.
„Už je to dávno, lidi už se mě na něj nevyptávají tak často jako po únoru 1998,“ říká. „Ale tohle olympijské zlato je naprosto výjimečné, první v historii našeho hokeje, z turnaje poprvé otevřeného i pro hráče z NHL. Mám dojem, že o něm budu slýchat, dokud budu naživu.“
Vzhledem k současnosti mě vítězství nad Ruskem ve finále teď možná těší víc. Tenkrát jsem výhru nad nimi prožíval jako nad každým velkým soupeřem.
