Od šampionátu v Ženevě v březnu 1961 Čechoslováci na velkých akcích sedm let marně dychtili po vítězství nad Sovětským svazem. Vzácné záchvěvy naděje obávaná sportovní mašina pokaždé rozdrtila svou ohromnou silou. Těsné porážky se střídaly s výprasky.
Až v únoru 1968 se tým pod vedením pánů Pitnera a Kostky dočkal. V malebném městě ležícím na úpatí francouzských Alp na soutoku řek Drac a Isère úhlavní rivaly přemohl 5:4.
V dobách, kdy se slavnost pod pěti kruhy příliš nepodobala současným megaakcím, rozjařil národ, který ještě netušil, jakou ohavnost mu Rusové provedou v srpnu.
„Tehdy se to lámalo, začali jsme věřit, že na ně máme,“ říká věčný gentleman Nedomanský.
Proč tehdy bylo tak těžké Sověty zdolat?
Všichni vynikali ohromnou kondicí, v přípravě snášeli šílené dávky. Slabší kusy odpadaly, ti nejodolnější hoši vydrželi a pak reprezentovali zemi na mezinárodní scéně.
V kapitalistické cizině nás neustále hlídali. Buď někam vyrazili všichni, nebo nikdo. Až o čtyři roky později v Japonsku jsem se nějak dostal do autobusu, který mě dovezl na Nepelovu vítěznou jízdu.
