Už i medailistky závodu na 5000 metrů absolvovaly v útrobách haly Rho své mediální kolečko, stříbrná Nizozemka Conijnová a bronzová Norka Wiklundová se vyzpovídaly ze svých smíšených pocitů, na krku medaile, ale v duších vědomí, jak velmi těsně jim unikla ta nejcennější. Martina Sáblíková však stále šla od rozhovoru k rozhovoru - a stále se jí hlas občas lámal a v očích měla slzy velkého dojetí.
Navzdory nemoci a tolik zesláblému tělu závodila.
Protože... tak si to přála. Loučit se na ledu a ne v posteli.
Přece jen nastoupila i na své šesté olympiádě.
Dvacet let, sedm medailí. Olympijská cesta neuvěřitelné Sáblíkové od Turína po Milán |
A dokonce jste se aspoň v úvodních kolech snažila držet Lollobrigidaové, i když jste si určitě uvědomovala, že to nemůžete vydržet. Nebo snad vaše letitá bojovnost převážila a vy jste si říkala: Co kdyby?
Víte, já nejsem člověk, který by šel na led s tím, že budu točit kola za třicet pět sekund a prostě ten závod jen objedu. Zkusila jsem to – a zároveň jsem byla domluvená, že jakmile pojedu kolo nad 34 sekund, Pavel Kulma (asistent trenéra Nováka) sundá u tratě tabulky s mezičasy. To byl signál, že už jsem hluboko nad tím, co bych za normálních okolností měla jet. Pak už to bylo víceméně jen o tom mentálně vydržet až do cíle.
Mentálně a hlavně fyzicky, ne?
Jasně. Bylo to strašně těžké, protože já vlastně nebyla schopná vůbec ničeho. I po včerejším lehčím tréninku jsem měla tepovku asi o dvacet větší než obvykle, takže mi bylo jasné, že v takovém stavu nebude možné bojovat o přední příčky. Ale obrovsky mě hnalo povzbuzování, jaké jsem v hale slyšela. Ta podpora před startem i při jízdě byla pro mě naprosto snová. Navíc jsem celou dobu měla v hlavě i to, co se dělo u nás v Česku, jak moc se mě lidé snažili na dálku podpořit, když jsem nemohla jít na start tří kilometrů. To bylo až neuvěřitelné.
Takže i pro všechny vaše příznivce jste dnes jela.
Ano. Jsem strašně ráda, že jsem tu dnes mohla být a nakonec závodit, i když to vůbec nedopadlo tak, jak jsem před olympiádou chtěla. A hlavně všechno, co přišlo potom, po projetí cílem, bylo pro mě doslova nepředstavitelné. Nikdy jsem si totiž nedokázala představit, že jednou budu končit kariéru a odcházet s tak obrovskou podporou, jakou jsem tu dostávala. Jsem za to šíleně vděčná.
Dokonce i televizní komentátoři ze všech možných zemí na tribuně vstávali a tleskali vám, když jste po závodě objížděla čestné kolečko a mávala lidem.
Na tyhle chvíle nikdy nezapomenu. Z toho zážitku budu žít dlouhá léta.
Ještě že vám organizátoři to čestné kolečko dopřáli, že?
Já bych si ho nenechala vzít. (směje se) Už když jsem zjistila, že mě nalosovali do posledního páru - a s někým, kdo dost možná celý závod vyhraje, jsem o něm přemýšlela.
Sáblíková se rozloučila s olympiádou 11. místem z pětky, zlato slaví Lollobrigidová |
Jak důležité dnes vlastně bylo pro vás konečné umístění? Skoro vůbec?
Samozřejmě jsem si přála nebýt poslední. Ale nejdůležitější pro mě bylo nastoupit a dojet. Opravdu jsem už nemohla jet rychleji. Mně to prostě nešlo. Kdybych se Lolo (Lollobrigidaové) pokoušela držet dýl, možná bych ani nedojela a někde upadla. Projet cílem byl pro mě dnes vrchol.
Kouč Novák říkal, že nemoc se vám dostala na plíce, že jste to ani nemohla udýchat.
Prostě mi chybí kyslík a bez něj to nejde. Je to svým způsobem pro mě hrozná tragédie, že se mi stalo právě tohle a právě tady. Ale startovala jsem na své šesté olympiádě. To jsem si přála, to byl cíl do mé poslední sezony. A splnila jsem si ho.
Se zlatou Lollobrigidaovou jste byly vždy kamarádky. Jaké je to být nyní u její korunovace na trůnu, jenž vám kdysi patřil?
Akorát je hrozná škoda, že také ona letos končí kariéru. S tím, co v Miláně předvedla, by mohla dokázat ještě velké věci. Dnes si závod odjela sama a předvedla perfektní jízdu. Nebála se toho. Přestože jsem od ní dostávala totální čóru, tak jsem se - i když vím, že to bude znít blbě - i v průběhu mé jízdy po očku koukala na tabuli, jestli je na mezičasech pořád celkově první a v duchu ji povzbuzovala: Pojď holka, pojď, já ti nepomůžu, musíš se snažit sama. A ona to dokázala. Pak hned za mnou přijela. To přátelství, které jsem tu nejen od ní vnímala, pro mě znamená strašně moc.
Martina Sáblíková v objetí s vítězkou Francescou Lollobrigidovou.
Také váš někdejší vzor Claudia Pechsteinová vás v zákulisí objímala. Neříkala vám, ať zkusíte vydržet bruslit do 50 let jako ona?
Ne ne, Pechi věděla, že to určitě neudělám. Ale moc mě podporovala na posledních trénincích v Inzellu, ona i spousta dalších, což mi hodně pomáhalo, protože pro mě to bylo letos jako na houpačce.
I kvůli silným emocím z poslední sezony?
Během zimy jsem vždycky chvilku byla úplně naspídovaná, že zase jedu na olympiádu, a pak mě naopak dostávalo, že je to vlastně konec. Tolik lidí se mnou prožívalo to mé up and down, kdy v jednu chvíli hlava říkala „Jo, to bude dobrý“ a vzápětí nemohla přijmout, že brzy bude konec.
Váš zdejší start na patnáctistovce jste zpochybnila, budete tedy ještě chodit v Miláně trénovat?
Asi jo, ale zítra nejspíš ne. (směje se)
Ale na Metoděje Jílka se určitě do haly přijdete podívat, že?
To bych rozhodně chtěla.
Abyste zase jednou slyšela hymnu, i když by ji tentokrát nehráli vám?
Nebudu nic říkat, protože jsem pověrčivá. Ale určitě tu budu.
