Do francouzského Chamonix se na přelomu ledna a února 1924 sjelo 258 sportovců ze šestnácti zemí a jejich snažení sledovalo celkem 10 tisíc fanoušků. O tom všem reportovalo kolem dvou set novinářů.
Jen pro představu, letošních her se zúčastní 2900 sportovců a jen píšících novinářů a fotografů bude kolem tří tisíc, k tomu další stovky televizních a rozhlasových reportérů.
A od většiny z nich se očekává, že budou své olympijské postřehy předávat publiku téměř v reálném čase.
Na prahu zimních herMinisérie iDNES.cz Pondělí, 1. díl: Londýn 1908. Aby žena závodila s muži? To ne! Má moc dlouhou sukni. Úterý, 2. díl: Antverpy 1920. Dva debakly a jediný gól Švédům. Premiéra ledních hokejistů. Středa, 3. díl: Chamonix 1924. Když aktuálně znamenalo o šest dní později a otec Ferdy Mravence perlil. |
To před 102 lety byli čtenáři (pochopitelně) trpělivější. Na obsáhlejší reportáže ze Chamonix si museli počkat klidně i pár dní.
Rozhlasoví reportéři už byli také na místě, ale živé komentování soutěží zprostředkovali posluchačům až v létě na olympijských hrách v Paříži.
À propos, přestože oficiálně tehdy v Chamonix ještě o žádné zimní olympijské hry nešlo – akce dostala název Týden zimních sportů (Co na tom, že reálně to byly spíš týdny dva, že?) – v Československu byli jako vždy napřed a například Rudé právo nebo Národní listy už referovaly o „zimní Olympiadě“. Lidové noviny pak volily trošku šalamounské označení Zimní předehra olympiády.
Momentka ze skokanského závodu na zimní olympiádě v Chamonix 1924
Reportéři na místě měli na tehdejší dobu výborné zázemí. Vlastní prostornou místnost, ve které byl přístup k poště, telegrafu i telefonu, přičemž telegraf fungoval i v noci. Výsledky závodů byly oznamovány „multimegafony“ a vyvěšovány na velké tabuli na stadionu.
Na konci každého dne dostali novináři soupis všech výsledků. K dispozici jim byl i „otec Bruni“ – vedoucí tiskového výboru a sekretář syndikátu francouzských novinářů, který doplňoval informace a zjišťoval podrobnosti v případě nejasností.
Denní tisk v Československu využíval pro informování svých čtenářů servis ČTK, která některé zprávy přebírala od agentury Havas. Právo lidu dostávalo z místa vlastní telegrafické zprávy, Národní listy měly v Chamonix hned několik zpravodajů, kteří redakci předávali buď aktuální výsledky „radiotelefonicky“, nebo posílali obsáhlá líčení poštou.
Britští sportovci při zahájení olympijských her v Chamonix 1924
O zahájení her, které se odehrálo 25. ledna, si tak čtenáři mohli přečíst „už“ o pět dní později.
A u radiotelefonické zprávy „Kanada v. Švédsko 22:0. Hra Švédů byla skvělá.“ musela být připojená poznámka: Dle zprávy Čtk. zvítězila Kanada v poměru 20:0. Inu, chyby vznikaly i tehdy.
Čtenáři Národních listů zase 1. února mohli přečíst postřehy reportérů z krasobruslařského tréninku, který se uskutečnil 27. ledna.
„Před hlavní tribunou cvičil krasojízdu inž. Slíva a vzbudil velký zájem jak u našich rodáků, tak cizinců. Bylo mu několikrát hlučně tleskáno, zejména při piruetě v dřepu se závrtkou. Jsme přesvědčeni, že se mistr Slíva umístí jistě velice dobře mezi prvními v olympijské soutěži.“
Za tuto predikci se mohli zpravodajové „P. a R.“ pochválit, protože krasobruslařský závod mužů proběhl už 30. ledna a čtvrté místo Josefa Slívy bylo zmíněno ve výsledkovém servisu o den později.
Aktuálnost tenkrát znamenala zkrátka něco úplně jiného než nyní…
První zimní olympijské hry v Chamonix, 1924.
Možná nejzajímavější je z dnešního pohledu ale zpravodajství Lidových novin, které měly na místě Ondřeje Sekoru. Budoucí autor Ferdy Mravence se tehdy v novinách teprve zaučoval a šéfredaktorem byl vyslán do Francie na roční stáž.
Některé výjevy zaznamenal skrze rozpustilé kresby, především ale zprostředkovával dění v Chamonix slovně.
Tradičně s několikadenním zpožděním popisoval čtenářům průběh závodů a zápasů, jejichž výsledky byly už dávno známy. Dělal to však s takovým zápalem a za pomocí tak nápaditých jazykových prostředků, že i v současnosti jsou jeho reportáže napínavým čtením.
„Hockeyové“ utkání v podání Ondřeje Sekory.
Tehdejší gramatika se sice v některých ohledech lišila od té dnešní, ale třeba jeho líčení závodu běžců na lyžích na 50 km ze 30. ledna vás okamžitě přenese do mrazivého Chamonix. A co na tom, že text vyšel až 6. února – tedy den po skončení her…
„Nebylo ani třeba, aby vyprávěli všechny hrůzy cesty při divokém větru a při stoupání 820 metrů. Bylo lze vše vyčísti z toho, jak vypadali ti, kteří dojeli: Všichni zkrvavení, s omrzlými ušima a omrzlým obličejem, na každém bylo vidět spoustu pádů. Pozdě odpoledne přijel jeden Polák, s jednou lyží obyčejnou a s jednou závodní – rozbitou po celé délce. A ani ta lyže závodní nebyla jeho. Když zlomil levou lyži, vypůjčil si při první příležitosti obyčejnou. Pak při novém strašném sjezdu rozbil pravou lyži. A ani tu se nevzdal a pokračoval závodu. Věděl, že bude vyřaděn, ale chtěl aspoň obhájit houževnatostí čest svého jména. A podařilo se mu ve sněhu najít závodní lyži, prasklou od vázání až po špičku, lyži, kterou zahodil jeden finský závodník. A Polák ji vzal a svou dráhu přece zdolal.“
Takto zaznamenal Ondřej Sekora československé lyžaře Heváka, Gottsteina, Německého a Koláře.
O slavné porážce československých „hockeyistů“ 0:30 s Kanadou 28. ledna si čtenáři mohli 2. února přečíst od Sekory následující: „Nechci přehánět, ale dívali jsme se na ně tak, jak se dívá divoch, když najednou uvidí vlaky, parolodi a aeroplany. Kanaďané lítali po hřišti a naši za nimi jen klopýtali. Obyčejně to vypadalo tak, že Kanaďan byl již dávno pryč, než se náš hráč rozmyslil proti němu jít s holí a hockeyovka opsala vždy tak nejapný pohyb do prázdna, že to vzbuzovalo u obecenstva veselý smích.“
Barvitá je také Sekorova reportáž ze závodů v „bobsleighu“, neboli bobů. Už dny předtím přinášel tisk zprávy o zraněných bobistech a nyní bylo konečně jasné, kde se bere tolik krvavých šrámů, pohmožděnin a zlomenin.
„Tenounký hlásek polnice, hlas druhé, třetí – hrůza – ty hlasy rostou s příšernou rychlostí. Teď zařval už bob sám v blízké zatáčce, hned v druhé, to je nevídaná rychlost, teď se objevily skloněné hřbety, už jsou pryč – ááááá. Zdola od následující zatáčky se ozývají hrozné výkřiky, lidé se zděšeně sbíhají a již letíme dolů. Nemusí být každá dráha bobsleighu serpentinami smrti! Ale Francouzové vystavěli na úpatí Montblanku vraha statečných životů. Skoro každá zatáčka je otevřena k vyjetí z dráhy, k vyjetí do strmých dolinek a mezi stromy.“
A třeba curling popsal jako „tichou hru bohatých, starých pánů s košťaty a tucty koulí, z nichž každá stojí 3000 franků“.
Curling přejmenoval Ondřej Sekora ve své kresbě na hru tichých bláznů.
Zpravodajové Národních listů ještě informovali o banketu a následném plesu pro všechny členy olympijských výborů na závěr her.
Také pro přítomné novináře uspořádali organizátoři slavnostní večer. Celkem se ho zúčastnilo 72 reportérů, za Československo zpravodajové Národních listů, Sportovního věstníku a Sekora za Lidové noviny.
Člen organizačního výboru markýz Melchior de Polignac na banketu kladl novinářům na srdce šíření olympijské myšlenky v jejich domovinách a otec Bruni všechny pozval na olympiádu do Paříže. Zároveň ale upozornil na zavedení některých formalit, aby „zneužití žurnalistické legitimace bylo vyloučeno“.
O olympijských hrách mohli čtenáři číst ještě několik dní po jejich skončení. V reportážích od zpravodajů, které teprve dorazily, v ohlasech funkcionářů, v dozvucích a hodnocení.
Sekorovo ztvárnění zápasu Československa se Švýcarskem.
Celé olympijské zpravodajství v československém tisku bylo samozřejmě bez jediné fotografie a v minimalistické grafické úpravě, kdy se v pětisloupcovém rozložení a záplavě drobného písma snadno přehlédlo. Jediným ozvláštněním bylo pár drobných Sekorových kreseb v Lidových novinách.
Zkrátka nic ani vzdáleně připomínající mediální pokrývání olympijských her v současnosti.
Myšlenky, které však Týden zimních sportů, Předehra k olympijským hrám, nebo jakkoliv chceme onu přelomovou událost v Chamonix nazývat, v novinářích před 102 lety vyvolal, jsou stále platné i dnes. Možná jen s drobnou aktualizací…
„Desítky národů vysílají sta borců. Je tu hotový Babylon jazyků a spousta jmen, jichž pro cizí zvuk nelze si ani pamatovati ani vysloviti. Jednotlivec ztrácí své jméno a stává se reprezentantem národa. Co učiní, jde na účet národa, jemuž získává slávu i ostudu, která se v době telegrafu, radií a telefonů stává světovou.“
