Hráči z NHL se ve středu v Miláně po dvanáctileté přestávce vracejí pod pět kruhů a trojnásobný mistr světa se na to moc těší. Věří, že Češi můžou navázat na skvělé výkony z předloňského mistrovství světa v Praze, kde vyhráli titul.
„Mužstvo si věří a má hravého ducha, což je hrozně dobře,“ chválí Čajánek, který loni v létě oslavil padesáté narozeniny. „Úspěch na mistrovství udělal strašně moc a fakt byla radost se na to dívat.“
Takže je zbytečné se ptát, jestli budete olympiádu sledovat.
Budu už z toho důvodu, že se odehrává v reálném čase. Samozřejmě účast hráčů z NHL turnaj posouvá na úplně jinou úroveň. Díky vzpomínkám na Nagano a tehdejší euforii je to pro každého Čecha něco speciálního.
Petr Čajánek během Zápasu hvězd
Vám tenkrát ještě nějaký krok do reprezentace chyběl. Jak jste turnaj století sledoval?
Těch kroků bylo hodně. (úsměv) Tehdejší úspěch pomohl k tomu, aby o hráče byl ještě větší zájem, díky tomu jsem pak měl nějaký prostor, protože všichni odešli ven. Pobláznění bylo v průběhu olympijských her obrovské a s výkony a výsledky neustále rostlo.
Sledovali jste to ve zlínské kabině společně?
Už to nevím přesně, ale vybavuju si, že některý ze zápasů jsme sledovali v Hockey baru, což byl podnik Miry Okála a Pavla Janků.
Následujících třech her už jste se zúčastnil v aktivní roli. Na kterou olympiádu máte nejhezčí vzpomínky?
Strašně si vážím toho, že jsem se mohl podívat ne na jednu, už to pro mě byl vrchol všeho, ale že jsem tam mohl být třikrát. Pro mě je účast sama o sobě nezapomenutelným zážitkem. Každá z nich byla jinačí, každá trošičku specifická. Ale největší překvapení, nebo první krok, byl, že jsem se dostal do Salt Lake City, kam přijela kompletní sestava hráčů z NHL. Já tam vyrazil jako nepolíbený. Z Evropy jsme letěli jen ve třech, se mnou ještě Michal Sýkora a Pavel Patera. Každý jsme měli svého osobního trenéra a svého osobního kustoda, byli tam s námi lidi z vedení, takže to byla parádní příhoda. Užili jsme si. Neměl jsem absolutně žádnou představu, jak olympijská vesnice vypadá, jak to tam může probíhat. Bylo to velmi nečekané, všechno nové a krásné.
Pokud shrneme vaše tři účasti na olympiádě, v roce 2002 Česko hrálo nejlepší hokej, že?
Mužstvo bylo na vrcholu výkonnosti, bylo pohromadě a kluci hráli velké role v NHL. V návaznosti na předešlé olympijské hry tam bylo i očekávání. Myslím si, že hokej jsme předvedli velmi slušný, bohužel jsme nepřešli přes rozhodující zápas (Česko vypadlo ve čtvrtfinále s Ruskem 0:1, přestože ho přestřílelo 41:27).
Zlínský Marchand, lídr i bojovník. Čajánek k padesátinám slyší poklony legend |
Říkal jste, že v olympijské vesnici pro vás bylo všechno nové. Vybavíte si něco konkrétního?
Obrovské kontroly. V rámci události, co se ve světě děly (bylo to půl roku po 11. září 2001), byly při každém vstupu do vesnice a do každé haly. To bylo velmi silné. Fajn bylo potkávání se s jinými sportovci. Taková nezaměřenost jenom na hokej byla hrozně zajímavá. Člověk měl příležitost podívat se na něco jiného, protože my jsme tam byli o něco dřív. Viděli jsme skoky na lyžích, běh na lyžích. Prožitek je jiný než na mistrovství světa.
Následovaly hry v Turíně, kde český tým získal bronz. Hráči zároveň měli spory s tehdejším trenérem Hadamczikem. Jaké to byly hry?
Nic se nerodí jednoduše. Myslím si, že bronzová medaile na mezinárodní úrovni je vždycky velmi pěkný úspěch. Na druhou stranu očekávání nejenom veřejnosti, ale i hráčů, bylo podstatně vyšší. To, že se to nesešlo, je smutné. Určitě tam spousta věcí nebyla ideálních, ale to není podstatné.
A co Vancouver, kde jste opět vypadli ve čtvrtfinále?
Hokej přináší úspěchy i neúspěchy. Já trošičku vnímal hlavně svoji pozici, že je čas na změnu, když jsem viděl Krejču a jaké další výborné hokejisty máme. Byla radost je sledovat. Asi to nebyl ideální turnaj pro nikoho z nás, celkem jsme se trápili, ale takhle to chodí.
Pokud jde o turnaj jako takový, šlo poznat, že se hraje v domově hokeje?
Je něco jiného hrát na kontinentu, kde hráči nemusí tak přelétávat a nemají velké časové přesuny. Pro všechny je to jednodušší než cestování někam jinam během rozjeté sezony. I co se týče kvality ledu a dalších věcí, jsou na to připraveni líp. Přijde mi, že to bylo hokejovější. Ale pro mě bylo největší to první, to byla největší zkušenost. Hráče z NHL jsem tehdy ani neznal. Pak už to bylo jiné. Věděl jsem, do čeho jdu.
Nastoupil jste na turnajích plných hráčů NHL, přitom vy sám jste se dvakrát nominoval z Evropy. Berete to zpětně jako ocenění svých výkonů?
Jsem strašně rád za to, že jsem se dostal mezi hráče, kteří v nároďáku tehdy byli. Jirka Dopita, Pavel Patera, Robert Reichel, Patrik Eliáš a spousta dalších s obrovskou kariérou a výkonností. Pro mě hrálo to, že trenéři mi asi důvěřovali. Proto mě tam vzali. Skladba týmu není o tom, kdo je možná největší hvězda. Moje role možná byla trochu jiná. Byl jsem schopen zaplnit jakýkoliv post a možná to byl důvod, proč jsem se do nominací vešel.
NA PAMÁTKU. Zlínský hokejista Petr Čajánek (vlevo) se podepisuje malému fanouškovi na charitativní akci.
V roce 2004 jste se zúčastnil také Světového poháru. Dá se srovnat s olympiádou?
Koncept je jiný. Olympiáda je celosvětová společenská akce s obrovským dosahem, není tam jenom jeden sport. Světový pohár je čistě hokejová akce, která je řízená a postavená jenom na hokeji. Vnímám to tak, že jsem se nezúčastnil lepšího hokeje než tehdejšího utkání s Kanadou. To pro mě bylo absolutně nejvíc, co jsem zažil. Rychlost hokeje, kvalita soupeře i kvalita našeho mužstva způsobily, že bylo zážitkem být na ledě a moct se toho zúčastnit.
Takže hokejově to pro vás bylo víc?
Nedá se to srovnávat, protože roky běží, pokaždé má člověk jinou roli, je jinak vtažený, má jinou formu. Ale můj pocit je takový, že to byl asi nejlepší hokej. Ne že bych ho já osobně hrál, ale úroveň, prožitek z toho všeho byl opravdu velký.
Jaké jsou vůbec vaše první reálné vzpomínky na olympijské hry? Sarajevo 1984 nebo Calgary 1988?
Sarajevo vnímám, protože tam uspěla Olga Charvátová, což bylo veliké. To si vybavuju. Samozřejmě i hokejovou část, ale nebylo to tak vidět, nebo my jsme možná neměli takový dosah. Pak si nejvíc pamatuju letní olympiádu v Soulu, protože tatínek přinesl domů barevnou televizi, to bylo jako příběhy z jiného světa. (úsměv) Tím překryl i Calgary, které bylo o půl roku dříve. Samozřejmě hokejovou reprezentaci jsem sledoval, ale v té době nebylo tolik informací, nedá se to srovnat s dnešní dobou.
Na olympiádu jste se dvakrát probojoval z Evropy, také v letošním výběru je řada hráčů z kontinentu. Co na nominaci říkáte?
Máme nadstandardní hráče a fakt mě baví pustit si ráno televizi a podívat se, jak hráli Pasta nebo Neči. Je radost vidět kluky, co tam předvádí. To nemyslím nijak špatně vůči někomu jinému. To, co se povedlo Radimu Rulíkovi a klukům, které si kolem sebe postavil, Pleky, Židla, to samé Aušus (Augusta) u mladších kategorií, je hrozně krásné a věřím, že na té vlně pojedou. Protože mám pocit, že mužstvo si věří a má hravého ducha, což je hrozně dobře. Úspěch na mistrovství světa udělal moc. Na hokej se hrozně těším a doufám, že si to kluci užijou.
Věříte, že by se mohlo opakovat Nagano, kde byla rovněž spousta hráčů z Evropy?
Opakovat se může úplně všechno. Rozhoduje jeden zápas, jestli člověk jde nebo nejde dál. Hranice úspěchu a neúspěchu je hrozně tenká. Takže si to dovedu představit. Samozřejmě přijíždí světoví top hráči, kteří umí pracovat a improvizovat, týmy budou extrémně silné. Bude záležet na spoustě okolností, uvidí se, v jakém stavu přijedou. Dneska se dívám na dovednosti hráčů, jak jsou tvořiví, co dokáží vymyslet. Už pro mě není důležité, kdo vyhraje, ale hrozně bych jim to přál, protože Češi by potřebovali nějaký úspěch, aby měli být na co hrdí.
Jsou herní dovednosti dnešních hokejistů na vyšší úrovni než za vaší éry?
Sport se vyvíjí a strašně se změnil. Změnila se pravidla, hokej se díky tomu rozvinul trošičku jiným způsobem. Když si dneska pustíme Nagano, tak je to samé hákování, držení, souboje, které by dneska byly neustále pískané. Dnešní hráči jsou opravdu šikovní. Je tam spousta přesilovek, díky tomu zápasy rozhodují trochu jiné věci, daleko víc ofenziva než defenziva, přestože ta je důležitá, ale lidi chtějí vidět góly a umění hráčů. Takže přirozeně s tím jdou i dovednosti hráčů. Když jsem s mladými na ledě, tak umí věci, které já jsem v té době ani nerozlišoval. Metodika rozvoje hráčů je jinde, než byla. Výbava je taky jinačí. Když se dívám na hokej ze 60. let, tak jsem nevěřil, co všechno dokázali tihle borci na tehdejších bruslích. Teď je to zase diametrálně jinde.
Na kterého hráče se rád díváte?
Každý má svoji cestu, každý je v něčem specifický, v něčem jiný. Dovednost sama o sobě nestačí. Rozhodující je herní inteligence. Hráč může mít dovednosti, ale když nemá hlavu a nemá cit pro hru, tak je to stejně ten největší limit, který má.
Děti se málo hýbou, učit je jen hokej nestačí. Čajánek o Zlínu i svých vizích |
Když to všechno sečtete, jaké jméno vám tedy vyjde?
Asi Mario Lemieux. Ale je to nesrovnatelné. Podívejte se na Crosbyho, jak je dlouholetý a jak dokáže fungovat. Nebo jakou roli hraje Ovečkin, jak dlouho dokáže být úspěšný. Každý z těchto hráčů má něco, co je absolutní anomálie. Dneska je v Coloradu čtyři, pět, šest hráčů, kteří jsou zajímaví. Je tam MacKinnon, Makar, Nečas, je zábava se na jejich hokej dívat. Pasta, to je ufoun. K tomu má spoustu spoluhráčů. Tihle hráči dělají sport, díky nim si člověk pustí televizi a podívá se na ně.
V NHL tedy nejraději sledujete Colorado?
Doma nám hraje Colorado a Boston, protože já se z těch herních situací a stylu řešení hrozně moc naučím.
Co se vám líbí na Davidu Pastrňákovi?
Baví mě jeho radost ze hry, není tam žádná brzda. Přichází s řešeními, která jsou jeho. Vidím tam svobodu ve hře.
Radost ze hry je jeho velkou výhodou, že?
Radost ze hry nebo láska k ní se nedá implementovat, to člověk musí mít. On je jeden z prototypů.
A Martin Nečas?
Myslím, že jeho užitečnost byla vidět na mistrovství světa v Česku. Jeho pohyb, sebevědomí, síla, řekl bych až nesobeckost, jej provázely celý šampionát. Byla radost se na to dívat. Je extrémně silný. Líbí se mi, jak je neustále v pohybu.
Podle posledních informací by mohli hrát v jedné formaci. Nechal byste je spolu?
Pro některé situace v zápase ano. Záleží na trenérovi, jak si sestavu poskládá, co bude očekávat od jednotlivých formací a taky, s jakou taktikou do toho půjde. Ale jsou to hráči, kteří jsou schopni hrát s kýmkoliv.
Útok je silný, na druhou stranu otázky vzbuzuje obrana. Jen dva hráči pravidelně nastupují v NHL. Nebude to česká slabina?
Uvidíme. Dnešní obrana, to není jenom hra obránců. Hráči hrají na všech pozicích, prolíná se to. Myslím si, že to zvládnou. Trenéři určitě vybrali to, co se jim nejvíc hodí do koncepce. Trenérský štáb prokazuje, že s nimi pracují velmi dobře a že to funguje. Jestli se to povede nebo nepovede, je věc druhá, ale z mužstva, výsledků a výkonů v posledních letech mám dobrý pocit.
Z vítězného gólu se v duelu proti Finsku radují Čajánek s Jágrem.
Rusko - Česko: Petr Čajánek (vlevo) a gólman Vasilij Košečkin.
S hokejem jste skončil v roce 2015. Procházel jste nominace, jestli jsou tam ještě hráči, proti kterým jste nastoupil?
Ne že bych s nimi hrával, ale asi se tam nějaký vousatý najde, koho jsem zažil, někde jsme se mihli. Džegr už nehraje. (úsměv) Proti Crosbymu jsem hrál asi dva zápasy v Americe. Jinak se přiznám, že nevím. Ale taková dlouhověkost, to jsou nadpřirozené jevy. Zvlášť v dnešní době, kdy se to všechno zrychluje.
Crosby se navíc vyrovnal s několika otřesy mozku...
Jeho přesnou historii neznám a vím, že ne všechno, co se hráčům stane, veřejnost ví. Ale to, jaký vliv má na to mužstvo, to je neuvěřitelné. To, co dokáže sportu pořád nabídnout, je obdivuhodné.
Zmínil jste se, že sledováním nejlepších hráčů se hodně naučíte. Co teď vůbec děláte?
Ještě než jsem šel zpátky do Zlína k mládeži, měli jsme program pro děti. Pilířem je rozvoj na ledě, ale taky pohybový rozvoj mimo led, což jsou pro mě velmi provázané věci. Po konci v klubu jsem se k tomu vrátil. Dneska děláme sem tam nějaký individuální trénink, sem tam kemp s Ondrou Veselým a Dušanem Bařicou, připojil se k nám i Jirka Ondráček. Tak trochu se bavíme, protože mně led voní a chybí. Snažíme se tomu, kdo má zájem, předávat, co jsme se naučili, prožili a v čem se rozvíjeli po kariéře. Je to nějaké vzdělávání, které je možná trošičku jinde než to klasické.
