Šestatřicetiletý rodák ze Zábřehu v rozhovoru pro iDNES.cz připomíná společné tréninky s novopečeným olympijským vítězem, velkou oběť Metodějových rodičů i to, jak město na Šumpersku žije zlatým úspěchem.
A kdo ví, třeba další přijde už ve čtvrtek, od 16.30 se rychlobruslařský šampion představí v olympijském klání na 1500 metrů.
Tak vypadal malý Metoděj. Bratranec olympijského vítěze ukázal dojemné video |
Je to v Zábřehu, kde má Metoděj kořeny, velká sláva?
Já už teď bydlím kousek vedle, ale trénuju tam každý den. Je to poměrně malé město, v němž žije relativně hodně Jílků v příbuzenském vztahu. Takže jo, úspěch rezonuje! Kluci z plavání to sledovali přímo na bazénu v televizi. A děda, který má stejné jméno, je taky obrovsky pyšný. Kam chodí, tam ho zastavují. Zábřeh je město, které má rádo sportovce a vždy se nějakým způsobem snaží je podporovat.
Jak jste prožíval olympijský triumf svého bratrance?
Když závod začínal, zrovna jsem byl na kole, takže jsem to sledoval online na telefonu. Přijel jsem domů, sedli jsme k televizi a říkám: Děcka, koukejte, kdo vyhrál! Je to samozřejmě výborný pocit, úplně super. Vím, kolik to celou rodinu stálo úsilí. Moc jim to přeju. Že Metoděj vyletěl takhle raketově a stále je dost mladý, je úžasné.
Jste spolu v častém kontaktu?
Občas. Strejda (Ondřej Jílek, otec Metoděje) už bydlí v Praze, Metoděj trénuje v zahraničí a pořád někde lítá. Vidíme se na nějakých rodinných oslavách, které jsou čím dál tím méně časté. Ale po zprávách se v kontaktu udržujeme.
A co mu na další rodinné oslavě řeknete?
Že doufám, že ještě minimálně patnáct let vydrží! Opravdu klobouk dolů, je fakt neskutečné, co dokázal.
Triatlonista David Jílek.
A vydrží mu to podle vás?
Jo, já pevně věřím, že to nemá tak, že si teď řekne, že je olympijský vítěz, může si to odškrtnout a má hotovo. Nemyslím, že by ztratil motivaci. Podle mě je typ, který rád závodí a vyhrává. Výhodu má i v tom, že je mladý, může si ty závody i tak trochu užívat, nemusí být pod tlakem. A teď po vítězství bude mít podle mě neskutečně dobré podmínky pro další rozvoj. A on si je zaslouží. Tím, že je mladý, si myslím, že ještě určitě nedosáhl limitů. Že rád vyhrává, šlo vidět i na olympiádě.
Hodně se řešilo jeho zklamání po zisku stříbrné medaile z pětikilometrové trati.
Musím říct, že mi reakce lidí vadila. Řekl bych, že je to typické chování Čechů, že když se někdo trochu vymyká z normálu, je hned odsuzovaný. Říkal jsem to všude, kudy jsem chodil, že on takový není. Určitě to nebylo gesto opovržení nebo neúcty. Byl prostě smutný, že mu nevyšel závod o zlato podle představ. Není nafoukaný, byl upřímně zklamaný, že nevyhrál. Ale já jsem mu o to víc věřil, že se mu to povede na desetitisícovce. Měl jsem jasno, že zajede krásný čas.
Povězte, který Metoděj je ten pravý? Verze A, chladná a nepřístupná, nebo verze B, která po zlatu horlivou gestikulací hecuje fanoušky?
Já si myslím, že on je především normální devatenáctiletý kluk, který má úplně normální rodinu. On není hloupý, ví, o čem je život. Ví to i jeho nejbližší, rodiče ho vedou správným směrem. Po zlatu bylo vidět, že to z něho spadlo. Bylo mi líto, pod jakým tlakem musel být, i když on si to podle mě ani nepřipustil. Ale když jsem četl různé komentáře, tak jsem si říkal, že je strašná škoda, jak se na něho po stříbru nahlíží. Po zisku zlata se ale mohl uvolnit a už být úplně v klidu. A teď ho čeká ještě jeden olympijský závod na 1500 metrů.
Rychlobruslař Metoděj po vítězství v závodu na 10 000 metrů (13. února)
Další medaile?
To se ptáte mě? Já ještě před půlrokem ty disciplíny neznal! (směje se) Musím se přiznat, že rychlobruslení jsem v televizi nikdy moc nesledoval, šlo to mimo mě. Ale Ondra i Metoděj říkali, že šance na patnáctistovku jsou trochu menší. Ale když vidím, na jaké je teď vlně, není od věci si říct, že i teď může zazářit. Ale podle mě to je disciplína, kde hraje trochu víc roli i náhoda. Desítka je vytrvalost. Když ví, že má natrénováno, může jet podle sebe, na jistotu. Ale tady ve sprintech nebo hromadných startech může rozhodnout maličkost. Nicméně asi to není něco, co by se nedalo zvládnout alespoň na bednu.
Mluvil jste o tom, že toho celá Metodějova rodina hodně obětovala.
A to je právě to, co na nich obdivuju. Už to taky sleduju tak trochu z pozice táty. A je neskutečné, jak se mu rodiče odmala věnovali. Odvedli tu nejlepší práci, co mohli. Maminka mu kdekoliv chystala jídlo. Na rodinné oslavy, do školy, když někam jeli… Starala se důkladně o to, co má, nebo nemá jíst. Přistupovali k tomu zodpovědně tak, aby si mohli říct, že ve výchově udělali maximum. A určitě to nedělali kvůli tomu, aby byl Metoděj vrcholový sportovec. Chtěli z něho mít jen zdravého a chytrého kluka. A táta Ondra to samé. Vím, že když Metoděje začal koučovat, studoval veškeré tréninkové metody, ptal se, řešil fyziologii a další různé věci, co k tomu patří. Z pohledu rodiče je opravdu neskutečné, kolik úsilí do toho dali. Respekt.
Kouč žasne nad Jílkem: Kde má asi limit? I soupeř smekl: Rád jsem s ním byl na pódiu |
Absolvovali jste s Metodějem někdy společný trénink?
Když mu bylo sedm osm let, vyjeli jsme spolu na kole na Dlouhé Stráně. Spali jsme v nějakém srubu. Respektive spal jenom on, a to úplně na pohodu. Já měl strach a nemohl usnout. (smích) Na druhý den pak v osmi letech sjížděl trasu v bike parku. Ale vybavím si jiný trénink.
Povídejte.
Když Metoděj začal závodit, to mu mohlo být patnáct let. Kluci, se kterými jezdím na kole, na to vzpomínají dodnes. Měli jsme cyklopartu a scházeli se vždy na jednom místě. Ondra nám Metoděje přivedl a říká: Kluci, kdyžtak na něj prosím počkejte. A dopadlo to tak, že jsme s Metodějem čekali na každém kopci na ostatní. To bylo super!
Jílkův návrat na pekelný Winterman. Drsný závod něžných tátů ovládl |
Nechci vyznít špatně, ale nemohl jste být pro Metoděje taky tak trochu inspirací?
Takhle… Když jsem byl menší, Ondra vždy, když mohl, tak se mi taky věnoval a brával mě všude možně, jezdili jsme třeba na hory. Vždycky jsem mu to chtěl vrátit. Určitě nechci tvrdit, že jsem byl nějaká Metodějova inspirace. Ale vím, že když Ondra začínal Metoděje trénovat, že se mnou dost věcí diskutoval. Dost se ptal, dost jsem mu říkal. Nějakým způsobem tam souhra mohla být, ale inspirací určitě nejsem. Myslím, že Metoděj měl úplně jiné inspirace.
Na profi triatlon je třeba 10 000 hodin tréninkuTriatlonu se David Jílek věnuje už od vysoké školy. Na rozdíl od svého bratrance Metoděje Jílka, olympijského vítěze, ale neměl 36letý rodák ze Zábřehu olympijské ambice. Důvod? „Olympijský triatlon je podstatně, podstatně kratší. Člověk tam musí být na úrovni reprezentačního plavce, aby se po vynoření z vody mohl pořád držet v běhu a cyklistice. Takže jsem věděl, že olympiáda ne. Proto jsem přešel na dlouhé distance, které už nejsou olympijským sportem,“ vysvětluje David Jílek.  Triatlonista David Jílek. Za sebou má již nemalé úspěchy. Je šestinásobným šampionem zimního extrémního závodu Winterman. Závodnicí v něm plavou devět kilometrů, pokračují 180 kilometry na kole a končí maratonským během do kopce, jenž má cíl na hoře Ještěd. Kromě toho Jílek vyhrál například také závod proslulé série Ironman v Alžíru. V roce 2023 byl osmý na mistrovství světa. „Pódiových umístění bylo relativně dost, ale já jsem hlavně rád za konzistenci. Že se mi daří to všechno kloubit s jinými povinnostmi, že tělo drží, že jsem schopný se udržovat už nějakou dobu na jisté úrovni. Dlouhodobého trvání si vážím ze všeho nejvíc,“ líčí Jílek. Jak sám říká, triatlonem se „tak nějak“ živí už od vysoké školy. „Není to na stoprocentní výdělek, vždy jsem k tomu musel něco dělat,“ vykládá. Při studiích trénoval třicet hodiny týdně, teď, coby táta tří dětí, už omezil časovou dotaci tréninků na dvacet hodin za týden. I tak jde pořád o pořádné penzum! „Každý den trénuju zhruba tři, někdy čtyři hodiny. Ale tím, jak to mám nastavené, jsem schopný si to poskládat, jak chci,“ připouští triatlonista. Typický den? Ráno v šest se hlásí na plaveckém bazénu v Zábřehu, dopoledne pak ještě vyráží na kolo. „Pak vyzvedám děti ze školky, a když je odpoledne čas, jdu třeba ještě běhat, nebo trávím čas s rodinou. Záleží na tom, v jaké fázi sezony se nacházím, nebo jak to okolnosti dovolí,“ vykládá. Práce? Nechci. Raději sportTriatlon na vrcholové úrovni teď kombinuje se svým dalším podnikáním. „Trénuju dost lidí, dělám tréninkové plány. I to mě nutí v tom vydržet,“ říká. Jak dlouho? „Ideálně třeba do šedesátky! Je to náročné jak pro tělo, tak i co se materiální stránky týče. Triatlon je strašně nákladný sport. Ale tělo? To mám nachystané. Kdybych přestal, tak se rozpadnu,“ směje se Jílek. „Vždy, když se mám hýbat po nějaké nucené pauze, je to pro mě těžké. Mám to teď nastavené tak, že na nějaké extra světové výsledky už to asi nebude, ale trvání si umím představit do padesátky či šedesátky. Jasně, že to nebude třeba tolik o výkonnosti, ale budu objíždět závody, potkávat se se svěřenci. Ono totiž už to moje sportování přerůstá do byznysu,“ vysvětluje sportovec. Těžko soudit, jestli je triatlon těžší fyzicky, nebo finančně. Jak podotýká Jílek, jedno bez druhého nejde. „Je spousta talentovaných lidí, kteří vydrželi jenom rok nebo dva. Měli sice výsledky, ale nebyli schopni to ufinancovat.“ „Je to hodně o dřině, nestačí mít talent. Říká se, že člověk potřebuje mít natrénováno deset tisíc hodin, aby byl na vrcholové úrovni. A to si spočítejte. Trénujete-li dvacet hodin týdně, jste na tisíci hodinách za rok, takže potřebujete deset let trénovat na maximum a zároveň se nějak živit. A když začnete v osmnácti letech, máte najednou 28 let, ubíhá vám život mezi prsty a vy máte pořád jen mizivou pravděpodobnost, že se dostanete na takovou úroveň, která vám umožní triatlonem se živit,“ líčí Jílek. „Triatlon je zároveň sport, kterým se nejde zajistit na důchod. Jako třeba u fotbalu,“ srovnává Jílek. „Je to začarovaný kruh. Když člověk studuje, má čas, ale nemá peníze. Když pracuje, má sice peníze, ale nemá čas. Proto je důležitý balanc. Člověk musí vědět, co tomu chce obětovat a co od toho očekává.“ Jílek věděl už při škole, že chce sport dělat naplno. „Rozhodně tím neopovrhuju, ale nikdy jsem nechtěl chodit do klasické práce od šesti do dvou,“ připouští triatlonista. „Začal jsem celkem pozdě. Dostudoval jsem, musel jsem to řešit sám. V okolí to nikde moc zajeté nebylo. Netypická věc. Ne dobře se mi vysvětlovalo, že po škole nejdu pracovat, ale sportovat,“ vzpomíná Jílek. Jak sám říká, musel si najít vlastní cestu. „Věděl jsem, že po škole musím buď jít pracovat, nebo dělat triatlon profesionálně. Tenkrát jsem ale neměl nijaké výrazné výsledky,“ přiznává. Přesto se mu podařilo domluvit pár partnerů a sponzorů, takříkajíc na rozjezd. Do toho Jílek na částečný úvazek učil. „Šlo o deset hodin týdně. Takže jsem měl alespoň nějaký částečný příjem. Neměl jsem rodinu, nic, takže jsem byl schopný celý zbytek času trénovat. Objel jsem díky tomu velkou část světa, zazávodil jsem si. A pak když přišla rodina, zase se musíte postarat,“ popisuje svoji cestu. Jílek vystudoval IT, a tak si řekl, že pokud mu nebude triatlon dávat časový a ekonomický smysl, zcela změní obor. „Jenže dívejte! Už je to asi čtrnáctá sezona, co se mi daří triatlon dělat naplno. I proto jsem vděčný za každý rok, kdy to můžu dělat,“ těší jej. Velkou motivací pro něj byl i bývalý český triatlonista Petr Vabroušek. „Taky se tím živil. Tak jsem si říkal: Když to funguje někomu jinému, proč by nemohlo mně?!“ Zobrazit více Sbalit |
