Společně se všemi dalšími italskými sportovci, kteří od pátku v Miláně, Cortině a dalších střediscích zápolí, prožívají takové pocity i Charlene Guignardová s Marcem Fabbrim. Ti startují v pondělních rytmických tancích jako jedni z favoritů na medaile.
Také v Turíně před dvaceti lety mělo italské krasobruslení velké medailové naděje.
Mistry světa v tancích na ledě z roku 2001 Barbaru Fusar Poliovou a Maurizia Margaglia, kteří byli bronzoví v Salt Lake City a těsně před Turínem obnovili kariéru, aby se mohli předvést před domácím publikem a ideálně vybojovat další cenný kov.
Guignardová s Fabbrim však doufají, že příběh své trenérky snad nezopakují.
Krasobruslení na ZOH 2026: program, kdy jedou Češi, kde soutěže sledovat |
Ten se totiž stal jedním z nejikoničtějších momentů v moderní historii krasobruslení. Ale ne pro medailový úspěch.
Stačí jen nahodit Turín a originální tance. „Á, ten pohled,“ ví například okamžitě Matteo Zanni, v současnosti trenér sourozenců Mrázkových, který kdysi u Fusar Poliové začínal.
Aby byl ale obrázek toho, co se odehrálo před dvaceti lety na ledě v Turíně, kompletní, musíme se vrátit ještě o čtyři roky dál do Salt Lake City.
Tehdy Italové patřili coby aktuální mistři světa k jasným favoritům. Ale Margaglio ve volném tanci spadl a adepti na zlato byli rázem rádi i za bronz.
Barbara Fusar Poliová a Maurizio Margaglio na olympiádě v Salt Lake City 2002.
Po sezoně ukončili kariéru, nakonec se ale k závodění ještě vrátili. Přestože jim už bylo přes třicet, Fusar Poliová měla čerstvě po porodu druhého dítěte a v době jejich absence se změnil bodovací systém, takže museli své tance postavit úplně jinak, než byli zvyklí. Tak moc je olympiáda před domácím publikem lákala.
Tehdy ještě tvořily krasobruslařské taneční soutěže tři různé programy: povinný, originální a volný.
A po tom povinném to v Turíně vypadalo, jako by snad nikdy neodešli. Přestože absolvovali první mezinárodní závod od předchozí olympiády, překonali úřadující mistry světa a jasné favority Navkovou s Kostomarovem z Ruska, a dokonce celou soutěž vedli.
V originálním tanci na latinsko-americké rytmy chtěli senzační pozici udržet. Ve zběsilém tempu postupovali prvek za prvkem, až přišel ten úplně poslední.
Zvedačka, do které najížděli možná až v příliš vysoké rychlosti. A kterou Margaglio při druhé otočce už nedokázal ustát. Oba skončili na ledu, rychle se zvedli – akorát včas na to, aby udělali závěrečnou pózu.
A pak… Pak se Fusar Poliová na Margaglia podívala. Dlouze a naprosto jednoznačně.
V tom pohledu bylo úplně všechno.
Kdyby se k němu přidaly titulky, nebylo by těžké uhádnout, co by v nich stálo: Vážně, Maurizio? Zase pád? Zase na olympiádě? Děláš si ze mě legraci?
Margaglio jen rezignovaně pohodil hlavou. Celá scéna trvala skoro půl minuty.
Barbara Fusar-Poli and Maurizio Margaglio https://t.co/yANlTqQmqi
„Ať už je problém jakýkoliv, nikdy se na sebe takhle nekoukejte,“ říkal pobaveně komentátor britského Eurosportu.
„Kdyby pohledy zabíjely, měl by Maurizio Margaglio vážný problém,“ hodnotil situaci reportér CNN.
„Hry pro mě tím okamžikem skončily. Celá kariéra pro mě skončila. Při tom pádu na nás spadnul celý svět,“ vzpomínala na své pocity po nějaké době Fusar Poliová.
„S Barbarou jsme absolvovali asi 440 závodů a z toho jsme spadli čtyřikrát. Takže procento pádů máme velmi malé. Ale bohužel k nim došlo v ten nejhorší moment,“ vyprávěl loni v září při setkání s českými novináři Margaglio.
„Tehdy v Turíně jsme dostali obrovskou životní lekci. Jeden večer můžete být před domácím publikem na olympiádě první a druhý den se propadnout mimo pódium bez naděje na záchranu.“
STEJNÉ MÍSTO, ROZDÍL JEDNOHO VEČERA. Vlevo Italové se svým koučem po povinném tanci na vrcholu blaha, vpravo po pádu na naprosté dno o dva dny později.
Nyní už oba dokážou mluvit o tom, co se tenkrát odehrálo, s nadhledem. Ale v ten okamžik?
Nedokázali na sebe promluvit, když odešli z ledu, stěží se na sebe zvládli podívat. Před volným tancem měli problém přinutit se k předstartovní rutině, obléknout si kostým, učesat vlasy…
Už jim nešlo o medaili, ale o čest. A tu nakonec uhájili. Předvedli osmý nejlepší tanec a v součtu vybojovali šestou příčku. Kdybyste nevěděli, co je za tím, působilo by umístění po čtyřleté pauze jako solidní výsledek.
„Myslím, že jsme během tří dnů vystřídali ráj, totální peklo a skončili v očistci,“ glosoval Ital.
„Samozřejmě to byl pro všechny šok. Oni dva byli idolové, měli jedinečné charisma a byli hodně konzistentní,“ připomněl Zanni, který krasobruslařskou soutěž v Turíně sledoval jako začínající tanečník.
Nejspíš nakonec právě to, že tehdy nepropadli zoufalství a pokračovali v soutěži dál, umožňuje aktérům příběhu ho dnes reflektovat s úsměvem. A díky nešťastnému pádu se dočkali reakcí, které by jinak možná nikdy nezažili.
Trenér Maurizio Margaglio předává Taschlerovým své poznatky z jízdy.
„Když lidé vidí sportovní tragédii, přimknou k vám. Najednou vidí, že nejste bozi, ale obyčejní lidé. A ti chybují. Pamatuju si stovky dopisů, které jsme tehdy po olympiádě dostali. Všechny se nesly ve stejném duchu: Děkuju, že jste mě reprezentovali,“ popisoval Margaglio.
„Když vám dospělý napíše: ‚Byli jste na ledě a já měl pocit, že jsem tam já,‘ zasáhne vás to. Najednou jsme viděli, že jsme spoustě lidem dali naději. Ukázali jsme jim, že můžou spadnout, ale že důležité je zase se postavit a bojovat. Myslím, že mám od té doby lepší život. Vlastně jsem rád za to, co se nám tehdy v Turíně stalo, a kdybych se měl vrátit v čase, nic bych neměnil.“
I když jeho sportovní partnerka by to možná viděla jinak… „Samozřejmě je to jen můj pohled na věc. Co si o tom myslí Barbara, to netuším,“ pohodil při té poznámce Margaglio hlavou – podobně jako před dvaceti lety v Turíně.
Příběh italských favoritů může být povzbuzením pro všechny domácí závodníky, kteří momentálně na olympiádě zápolí, že žádné trápení není tak velké, aby po čase nepřebolelo, a že žádná ostuda není tak zásadní, aby se o ní po čase nedalo vtipkovat.
Ale zároveň je jasné, že by se všichni takové zkušenosti raději vyhnuli.
