Už po jedenáctém místě ve vytrvalostním závodě jásala: „Je to jako pohádka!“ A teď navrch tohle. Zážitek z největších. V aréně z nejkrásnějších.
Před ní vyrazily na trať dvě superstar: Švédka Hanna Öbergová a Norka Maren Kirkeeideová.
Ale aby se jí z nich rozklepala kolena? Kdepak.
Nedostižné Francouzky kralovaly štafetě. Češky jely o medaili, nakonec jsou páté |
„Viděla jsem ty dvě střely a řekla si: Zkusím jejich tempo,“ popisovala. „I když úplně dojíždět jsem takové top běžkyně nechtěla.“
Najednou jako by v sobě objevila také životní běžeckou formu, stále je měla na dohled, běžecké časy byly výborné.
Pravda, ležka vůbec výborná nebyla. Musela na trestné kolo. To se sice toho dne přihodilo i zlatým Francouzkám, Švédkám, Němkám nebo Italkám, ale málo naplat, zamrazilo ji.
Tereza Vinklárková na svém úseku štafety.
„Holky štafetu tak skvěle rozjely, nechtěla jsem jim ji zkazit,“ říkala. „Nevím, co při té ležce bylo špatně. Nemyslím, že jsem předtím přepálila tempo. Nebyla jsem nervózní. Ani mi nepřišlo, že dělám špatnou práci se zbraní. Prostě se to tak nějak blbě sešlo.“
Ovšem uměním opravdových sportovních bojovnic je, že se z podobné patálie zase co nejrychleji zmátoří.
Což dokázala jako protřelá harcovnice.
Klesla sice při výjezdu do druhého kola za čtvrté Němky, bojovala však o cenné páté místo se štafetami Švýcarska a Polska.
Společně přijely na stojku, Vinklárková zaujala pozici... a s ledovým klidem zlikvidovala pěti ranami pět terčů. Rázem nechala protivnice dostatečně daleko za sebou.
Voborníková o štafetě: Bylo mi líto, že nás podceňují. Tak jsme ukázaly, co dovedeme |
„Byla jsem nadšená, že jsem závod zase proměnila ve svůj a nad zklamáním z ležky získala kontrolu. Považovala jsem to za své velké malé vítězství.“
V posledním kole ze sebe vymačkala naprosto vše, co v jejím těle zbylo, a zdárně obhájila páté místo. „Pak jsem byla v cíli úplně mrtvá a byla ráda, že žiju.“
Ovšem to už se k ní řítily Jessica Jislová a Lucie Charvátová a křičely: „Jsme tady, jsme tady!“ Po chvíli vyzvedly i Terezu Voborníkovou, která ještě podupávala v novinářské mixzóně na rozhovorech: „Pojď se společně radovat.“
Finišmanka se jen usmívala: „Ta radost holek mě úplně dojala. Páté místo na olympiádě je paráda! A pro mě nádherné loučení.“
Páté, ano opravdu jsme páté, vidíte? Tereza Vinklárková po štafetě.
Vinklárková je přátelská, milá a chytrá žena, která ráda relaxuje s kytarou a nezkazí žádnou legraci. Holka do nepohody, řekli byste, i když si s ní sportovní osud a hlavně zdraví občas nepěkně pohrávaly.
S biatlonem zažila ještě před velkým českým boomem časy, kdy se jí i známí ptali: „To je ten sport, kde se plave, jede na kole a běží?“ Také proto později říkala: „Docela mě těší, že jsem s ním začala dřív, než se stal u nás módní záležitostí.“
Ale kde začala...
V klubu Střelka Brno, daleko od vyhlášených center.
Se starším bratrem v televizi sledovali, jak spolu soupeří Ole Einar Björndalen a Raphaël Poirée, načež se do Střelky vydali na nábor mladých biatlonistů. A záhy svému vyvolenému sportu propadla.
Bylo nebylo, dávno to bylo... Tereza Vinklárková v čase juniorských radostí a starostí.
„Náš klub byl rodinný, i na soustředěních vařili rodiče,“ vzpomínala. „Až dodatečně mi došlo, kolik času a peněz museli investovat a obětovat, abychom s bráchou mohli biatlon dělat. Ujišťovali nás, že ničeho nelitují.“
V zimě každé úterý jezdili po škole 65 kilometrů na tréninky do Nového Města. „Vydrželi jsme na stadionu až do tmy a v devět zase jeli domů. A víkendy jsme tam samozřejmě trávili taky.“
Když se ukázalo, že má pro pušku a běžky talent, stěhovala se do střediska v Letohradu. Na dorosteneckém mistrovství světa 2016 už po štafetě i s Markétou Davidovou mávala ze stříbrného stupně. O čtyři roky později byla na juniorském šampionátu pátá a šestá.
Velká naděje, říkali o ní.
Vinklárková: Pohádka. Fantazie. Bouchly ve mně saze! Přesto chce skončit kariéru |
Jenže léta následující byla nekonečným seriálem zdravotních potíží. Ještě v juniorském věku přechodila mononukleózu, pak ji trápily přetržený vaz v kotníku, záhadná bakterie v těle, zánět mandlí a hlavně vlekoucí se trable s oslabenou imunitou.
I proto se zkraje této sezony rozhodla: Bude má poslední.
Krásnější loučení si snad ani nemohla přát. A nebo... že by přece jen změnila názor a zůstala?
„My Vinky přesvědčovaly, ale je to jen na ní,“ povídala Voborníková.
Vinklárková zakroutila hlavou: „Můžu vám s klidem říct, že tohle byl opravdu můj poslední olympijský závod. Hrozně jsem si ho užila.“
Dojede sezonu a skončí.
„Jsem olympionička, a to je krásné slyšet. Teď už se po všech těch zdejších závodech tak opravdu můžu nazvat,“ svěřovala se. „Ale nejsem tvůrce zlatých kovů ani pilíř českého biatlonu. Máme dost nových nadějí a holky pracují tvrdě. Hrozně jim přeju, ať nemají žádné zdravotní problémy, které mě naopak pořád stíhaly. Pro mě je letošní sezona krásný pohádkový konec a nechtěla bych to ničím zkazit.“
Ovšem na biatlon rozhodně nezanevře. V domovské Střelce Brno je už mezitím předsedkyní klubu, i z Anterselvy na dálku vyřizovala administrativu.
„Teď na tu práci budu mít zase tu správnou energii,“ věří. „A všechno, co mohu, chci předat. Nejen do Brna, ale všude, kam mě cesty zavedou.“
