Coby hráč to i s třemi tituly mistra světa míval jednoduché, když už bral medaili, tak jedině s úsměvem: „Jak nemám žádnou stříbrnou, všechny beru jako zlaté. Ať už tuhle, Nagano, Norsko, Německo nebo Vídeň.“
V Turíně se nechal zvěčnit také s fotbalovým Zlatým míčem. Nyní věří, že na poslední hokejovou medaili z vrcholné akce naváží i jeho současníci. Znovu na italské půdě.
Hry z roku 2006 vyčnívaly v mnoha směrech, mimo jiné logistickými potížemi. Tak jako letos v Miláně je třeba provázely honičky s výstavbou hokejové haly, kterou Italové dotahovali na posledních chvíli.
Řada hráčů ze zámoří, včetně Špačka, navíc na akci odlétala ani ne tři dny před startem úvodního utkání. Načež dorazili po zhruba desetihodinových transferech, se značným časovým posunem. I to muselo ovlivnit výkony posledních světových šampionů pod novým koučem Aloisem Hadamczikem. Zprvu byly nevýrazné.
 |
„Byl to masakr! Později už v NHL program tak nenahustili a poučili se. Předtím v Salt Lake City pochopitelně nebyl problém, když se pořád hrálo v Americe. Rozdíl tak dvě hodiny, ale tady? Osm hodin už je moc. A ještě když se člověk nevyspí v letadle, to je špatný!“
Zrovna Špaček během ročníku navazujícího na předešlou výluku zažíval hodně hektické chvíle. Aby toho neměl málo, ke konci ledna, ani ne tři týdny před startem turnaje, ho vyměnili z Chicaga do Edmontonu.
Do dějiště her tak cestoval z kanadského západu. S ještě nezajištěným bydlením na následující měsíce.
„S výměnou přišel trošku šok. Měl jsem pronajatý dům v Chicagu, děti ve školce. S manželkou odletěly do Čech a po dobu olympiády tam zůstaly. Jediný štěstí bylo, že v Edmontonu zrovna hrál Radek Dvořák. S rodinou měli velký barák, tak jsem chvilku pobyl u nich,“ vzpomíná si Špaček.
Kousek od katastrofy, jak se i v Turíně spěchalo
Jak se i dočtete z titulků, jeden týden poprvé skóroval za Oilers a další už se pohyboval v Turíně: „Byl to blázinec, fakt fofr! Ale v pohodě, na tři týdny jsem si odletěl a byl sám.“
Tehdy neměl moc šanci zkoumat, jak se čtvrté nejpočetnější italské město na příchod velkolepé události chystalo.
„Ke katastrofě vážně moc nechybělo,“ přiznával ale v prosinci zpětně ředitel hokejového turnaje Jukka-Pekka Vuorinen pro renomovaný server The Athletic. Na dotažení stavby arény Palasport Olimpico museli organizátoři dost přidat. „V Turíně mi pak říkali, že Italové jsou velice hrdý národ a viděli, že když nezačnou, bude pozdě. Dřeli ve dne v noci a odvedli vynikající práci. Vše nebylo hotové, ale aspoň nějak dokončené.“
Olympijské haly: na komfort zapomeňte |
Špaček si vybavuje hlavně druhou, menší halu – Torino Esposizioni. Ano, jazykoví znalci dobře tuší, že nešlo o hokejový stadion, nýbrž o výstaviště (a opět jako nyní v Miláně). Dočasně přestavěné, s ledem a provizorními tribunami na lešeních.
„Hala byla hodně stará, to bych i nazval tragédií,“ vypráví už čerstvě dvaapadesátiletý bývalý zadák. „Hned u té velké jsme zase trénovali a poblíž tam stály i tenisové kurty, spíš šlo o takový areál. Bylo to tam otevřené pro veřejnost, nám udělali dva VIP salónky a mohli jsme se tam potkávat s rodinami a se známými, měli jsme catering s českým jídlem a pivem.“
A na to, jak se dobře ví, extrovertní Špaček nikdy nedal dopustit.
Plzničku, tu jsem pil pořád. Padesátník Špaček o vtípcích, synovi i zklamání |
Rád se potkával s dalšími sportovci: „Ale třeba s lyžaři jsme se neviděli, vesnic bylo víc a oni zůstali jinde. Do centra města se muselo dojíždět, jenže v tom zápasovém rytmu se stejně nikam moc nevyráželo a zůstávali jsme ve vesnici. Šlo to rychle, krátký turnaj, kde není tolik času na procházky jako při mistrovství světa.“
Po chvilce si ale přece jen vybaví. Turín, to nejsou jen kavárny, barokní paláce nebo automobilky jako Fiat. Ale taky fotbalový Juventus.
Právě za něj vedle Buffona, Trézégueta či Del Piera válel v dobách své největší slávy jeden ze dvou českých držitelů Zlatého míče, vlasatý záložník Pavel Nedvěd.
„Měli jsme volný den se Stračenou (Martin Straka) a Pavel nás pozval k sobě na večeři. I se na nás chodil dívat, to bylo fajn. Nechal jsem se vyfotit se Zlatým míčem. Úžasný, hezký večer,“ usmívá se Špaček.
Milé setkání vyšlo tak akorát, zbývalo totiž jen pár měsíců do odhalení korupčního skandálu v italské lize, za který Juventus přišel o dva tituly i účast v Lize mistrů a putoval o stupeň níž do Serie B.
První rozpaky. Z Jágra crčela krev, Ruutu se smál
Vraťme se ale zpět do února 2006, kdy český tým schytával jiné rány. Hned v úvodním duelu s Německem sice vyhrál 4:1, avšak po devíti a půl minutách přišel o zraněného Dominika Haška, který měl s Tomášem Vokounem tvořit patrně nejsilnější tandem turnaje. Tehdy hraného ještě ve dvou šestičlenných skupinách.
Životní dílo anděla spásy. Výhra nad Rusy zpětně těší Haška víc, bronz z Turína nemá |
„Němci jsou mistři v hákování, na evropské pískání už jsem si časem odvykl,“ říkal rozladěný Jaromír Jágr, který se s dalšími hráči musel přizpůsobovat také širšímu kluzišti. Sám navíc do Turína přicestoval jen pár minut před úvodním tréninkem.
Vzpomínky na medailiK příležitosti olympijských her v Miláně a Cortině d’Ampezzo, které začaly 6. února, přináší MF DNES a iDNES Premium příběhy minulých českých úspěchů na zimním sportovním svátku. Jak své medailové dny prožívali Václav Nedomanský (stříbrný v Grenoblu 1968), Helena Šikolová-Balatková (bronzová v Sapporu 1972), Petr Barna (bronzový v Albertville 1992), Dominik Hašek (zlatý v Naganu 1998), Aleš Valenta (zlatý v Salt Lake City 2002), Ondřej Moravec (trojnásobný medailista ze Soči 2014), Olga Charvátová Křížová (bronzová v roce 1984 v Sarajevu) a další? Jaké výzvy museli překonat? Zavzpomínejte spolu s nimi. |
Fenomenální formu, s jakou zrovna řádil v NHL, hledal marně. V prvních dvou zápasech zapsal tři body, jenže prohře s tehdejším outsiderem ze Švýcarska (2:3) se nepovedlo zabránit a na reprezentaci se valila kritika.
Soupeř slavil velké vítězství nad výběrem debutujícího Hadamczika, který nominoval opravdový „Dream Team“ nabitý až na jednu výjimku (Milan Hnilička z Liberce) hokejisty NHL. A to alpská země za dva dny ještě zdolala Kanadu (2:0), i přes remízy s Itálií a Německem tak s přehledem postoupila.
Naopak Češi se museli nečekaně strachovat. Těžce se rozjížděl i kapitán Robert Lang, větší očekávání padla asi také na Martina Ručinského. A nedařilo se ani v obraně. Mluvilo se o únavě, kterou také hráči občas připouštěli.
„Ale všichni jsme z NHL byli zvyklí na zápřah, na dvě utkání ve dvou dnech, potažmo tři ve čtyřech. Měli jsme dobrý mančaft, síly rozložené na víc lidí a tady jsme věděli, že se do čtvrtfinále nějak probojujeme,“ líčí Špaček. „Se Švýcary jsme to nepodcenili, ale jak se Hašek zranil, pak se i gólmani točili. Bylo znát, že tým se teprve sehrával.“
Proti možná historicky nejsilnějšímu Finsku se navíc musel od poloviny klání obejít bez Jágra, který zůstal ležet a z hlavy mu kapala krev. Na mantinel ho poslal obávaný a posléze v tuzemsku nesnášený Jarkko Ruutu. Ten obdržel trest do konce utkání a po svém faulu se ještě smál. Národní tým si ale nepomohl, bez hlavní tváře prohrál 2:4.
Podívejte se na zákrok Jarkka Ruutua na Jaromíra Jágra:
Zbývaly už jen střety s Italy a s Kanadou. Duel s pořadatelskou zemí tak překvapivě nabral na důležitosti, zdůrazňoval se jeho význam. Ačkoli ambice zůstávaly po Naganu a suverénní cestě v Salt Lake City, kterou jedním gólem ve čtvrtfinále krutě zastavil Rus Afinogenov, se silnou generací jen ty nejvyšší.
U Jágra se naštěstí nepotvrdil otřes mozku a bez vážnějších následků hrál v zápase, který favorit zvládl 4:1. Hattrickem se blýskl Václav Prospal.
Proti Kanadě už hokejisté doplatili na špatný start a byť se dostali do kontaktu, ztrátu 0:3 z první třetiny, kterou odnesl nejistý Vokoun střídáním, už nedohnali (2:3). Zaujali tak poslední čtvrtou postupovou příčku.
Nezáleží, kdo je kouč. O triumfu přes nedůvěru
„Myslím, že ke konci skupin už jsme hráli dobrý hokej, všechno si sedlo, i ty lajny,“ prozrazuje Špaček. „Pak jsme šli do čtvrtfinále na Slováky a vysekli je.“
Nutno dodat, že narazili na do té doby neporažené Slováky. Ti tehdy byli na vrcholu, zdolali Švédy (3:0), Rusko (5:3) i Američany (2:1). Přesto se velice rychle pakovali domů. Výhru vychytal náhradník Hnilička, o rozhodující gól se postaral jeho jmenovec Hejduk a pojistku do prázdné branky přidal v posledních sekundách Martin Straka (3:1).
„Na nic moc tehdy nebyl čas, když jsme odpoledne hráli, večer jsme končili a už jsme byli rádi, že můžeme zalehnout. Ještě s tím posunem. Člověk se chvilku dával dohromady a pak najednou šup, šup a hráli jsme čtvrtfinále. V Turíně nebyl čas přemýšlet, co a jak,“ říká bek, který už si v semifinále proti Švédsku po rozhodnutí trenéra nezahrál.
Když se zdálo, že je Hadamczikova družina na vzestupu, Seveřané ji těžce srazili. Ve 28. minutě vedli už 5:1.
Alois Hadamczik během olympiády v Turíně 2006 na střídačce českého týmu, který dovedl k bronzovým medailím
„Byl to útlum a velká škoda, nechali jsme si dát spoustu zbytečných gólů. Fakt si myslím, že kdybychom se tehdy dostali do finále, mohli jsme znovu slavit,“ lituje Špaček, který přihlížel, jak se ve 32. minutě jeho spoluhráči přiblížili na dostřel dvou gólů. Víc už ale nezvládli a schytali debakl 3:7.
Příběh rozpačité cesty symbolicky zakončil pohodlný bronzový triumf 3:0 nad Ruskem. „Převálcovali jsme je a nedali jim šanci,“ libuje si opět rokycanský odchovanec.
Jenže i na bronzu zůstávala pachuť, ven se dostaly informace o neshodách v trenérském štábu, Hadamczik se rozhádal s asistenty, už v průběhu olympiády se uvažovalo o jeho odvolání. A u hráčů ztratil respekt.
Špaček: V Turíně nás Hadamczik neukoučoval |
„Je to pravda,“ uznává Špaček. „Nebyli jsme s ním na žádné akci a nevěděli, co od něj čekat. Nechci říct, že by se zalekl výsledků ve skupině, ale myslím, že přestával věřit. A my přestali věřit jemu. Potom jsme si museli říct, jak budeme hrát, co budeme dělat a řídit se, nechci říct sami sebou, ale tím, že se tým spojil a hrál tak, že už bylo jedno, kdo na střídačce stojí.“
Současný svazový šéf každopádně zůstává posledním, kdo v roli hlavního trenéra, tedy alespoň oficiálně, získal s Českem olympijskou medaili.
„Po porážce v semifinále jsem se vrátili do hry, došlo nám to a tu placku máme,“ podotýká Špaček. „Co může být víc, kolik týmů to má?“
Jágr končil, Špačkova bláznivá jízda zdaleka ne
Řada hráčů včetně něj už ovšem dala reprezentaci raději sbohem. Loučení avizoval dokonce i Jágr, aby přenechal místo mladším: „Myslím, že je čas odejít, cítím to tak. Je hrozně únavný, když na vás spousta lidí spoléhá a vy víte, že to nejde a nemůžete s tím nic udělat. Ničí mě to... Jsem jen člověk, ne bůh. Ale lidi na mě tak koukají.“
V reprezentaci končím, oznámil Jágr |
Bronz ho příliš neuspokojil, směrem k olympiádě ve Vancouveru vyslal jednoznačné „ne“. Jak ovšem jeho příběh pokračoval dál, už je dobře známá historie.
Na rozdíl od dění po Turíně. Špaček se ho ani euforií v kabině nebál srovnat s Naganem. Oslavy ale zdaleka tak dlouho netrvaly.
„Bohužel,“ pronáší současný manažer mládeže v extraligové Plzni. „Užili bychom si to asi stejně jako po Naganu, ale jak bylo v půlce sezony, měli jsme chartery a odlétali hned druhý den zpět do klubů. Zase se začínalo hrát, bylo to blbě načasované.“
Tím ale zběsilý Špačkův rok zdaleka nekončil. S mladým Chicagem by play off neabsolvoval, to s Edmontonem do něj proklouzl. Že si ale zahraje finále o Stanley Cup? S tím vážně nepočítal.
„S bydlením mi vyšel vstříc kamarád Ray Whitney, nastěhovali jsme se do zařízeného bytu kousek od města. Super, že člověk nemusel někde lítat a shánět. Říkal jsem si, že to v bytě vydržíme. Smlouvu jsem měl do konce sezony, od května už tam měl pronájem někdo jiný...“
Jenomže ročník NHL se uzavírá až v červnu. A nastala další kvapná akce trochu jak z Kulového blesku: „Nakonec jsme zůstali na hotelu. Zase stěhovat věci, zabalit barák, aby všechno převezli, to bylo šílenství.“
Držitelem nejslavnější hokejové trofeje se sice nestal, přesto na bláznivou sezonu vzpomíná rád.
Jágr znovu naznačil, jak to bylo v Turíně |
A klid? Ten nemá ani teď, když drží palce synu Davidovi, který nastupuje v české obraně na italské olympiádě o dvacet let později.
„Teď ještě máme takový naganský tým, takže jsem zvědavý,“ naráží otec na déjà vu v podobě vyrovnaného složení hráčů ze zámoří a z Evropy. „Ale věřím, že když letos naši udělají medaili, tak radši poletí na dva dny domů a otočí se až pak. Teď už přece jen mají v NHL přestávku delší.“
