Když dorazil na tiskovou konferenci po sjezdu se zlatou olympijskou medailí na krku, všichni v sále mu zatleskali.
„Co se tady děje? Kde jsou ti dva?“ ptal se dobře naladěný Von Allmen.
Těmi dvěma myslel další medailisty – stříbrného Giovanniho Franzoniho a bronzového Dominika Parise – velké domácí hvězdy.
Hrdinou dne byl ale tentokrát on. Švýcar se širokým, až americkým úsměvem a sněhobílou čepicí na hlavě. Že ne vždycky rozuměl otázce a musel si ji nechat položit několikrát, nebo poprosit vedle sedící soupeře, aby mu s ní pomohli?
Nikdo mu to nezazlíval.
„Ale na angličtině bych měl zapracovat,“ culil se.
Stačil mu jediný pokus na to, aby se stal olympijským vítězem. Zastínil krajana a velikána Marka Odermatta.
„Ale s Markem mě neporovnávejte. Máme úplně odlišný způsob ježdění, techniky, všeho,“ upozorňoval hned.
Když mu před dvěma lety velkou budoucnost předpovídal Beat Feuz, který ho chválil, kamkoli přišel, ne všichni jeho slovům věřili.
Je paradoxní, že právě po 38letém krajanovi Von Allmen převzal štafetu šampiona královské disciplíny alpského lyžování na olympijských hrách. Perličkou je, že využívá i Feuzova bývalého servismana Seppa Kuppelwiesera.
Švýcar Franjo von Allmen měl v cíli olympijského sjezdu spoustu důvodů k radosti.
„Franjo je pro mě neuvěřitelně inspirujícím člověkem. Na závody jezdí s úsměvem, bez tlaku. Mnoho mladých kluků v něm vidí svůj vzor, takže jsem rád, že s ním můžu tohle pódium sdílet. A znovu mu gratuluju,“ vyznal se na tiskové konferenci vedle sedící Franzoni.
Tak snadno to v sobotu pro Von Allmena na olympijské sjezdovce Stelvio v Bormiu vypadalo. Přitom jeho cesta ke zlatu pod pěti kruhy byla všechno, jenom ne hladká.
Dávno mohl skončit
V 17 letech mu zemřel tatínek, ke kterému měl velmi blízko.
Lyžování ustoupilo do pozadí. „A pokračování mé kariéry tehdy fakt viselo na vlásku,“ řekl jednou pro deník Blick. Snažil se nejenom vyrovnat se zármutkem, zároveň se musel sám začít starat o shánění sponzorů.
Zatímco ostatní talentovaní Švýcaři navštěvovali lyžařskou akademii, on vyrážel pracovat, v létě dřel na stavbě.
„Naštěstí mě oslovili s crowdfundingovou kampaní, při které se vybrala spousta peněz, jež mi zachránily sezonu. A v té další už jsem se dostal do reprezentace,“ líčil.
Když se jej na toto temné období zeptali v sobotu v tiskovém centru v Livignu, poprvé a naposled na chvíli ztratil úsměv.
„Stále je to bolestivá věc. Ta kapitola je pro mě uzavřená, nechci o ní moc mluvit, chci se koncentrovat na to, co je se děje v přítomnosti a co je přede mnou,“ poprosil.
Asi i to je důvod jeho mentálního nastavení.
Po těžkém životním okamžiku se rozhodl, že si kariéru a všechno, co mu přinese, užije naplno. Proto se pořád směje, proto se baví, kdykoliv to jde.
„Musíte se bavit! Lyžování musí být zábava i při závodech. Vždyť jsme s ním všichni začínali kvůli tomu, že nás bavilo jezdit z kopce dolů, nemysleli jsme na závody, ne?“ zeptal se sálu novinářů.
Pochopitelně se dočkal kladné odpovědi.
„Jakákoliv profese by vás měla bavit, protože ji děláte každý den,“ uzavřel pak dané téma.
Svým optimismem a entuziasmem je až nakažlivý, byť naprosto přirozený. Ovšem i on má jednu vadu na kráse.
„Neznám nikoho, kdo by chrápal hlasitěji než Von Allmen,“ řekl jednou Blicku reprezentační kolega Stefan Rogentin.
Von Allmen to nevzal nijak špatně, naopak. Také na chrápání našel něco pozitivního: „Protože tak hlasitě chrápu, nikdo v lyžařském světě se mnou nechce sdílet pokoj, takže si můžu užít jednolůžák!“
Když se zraním, budu tesařem
Poprvé mezi úzkou špičku nakoukl v minulé sezoně, i když to tak na jejím startu nevypadalo.
V září 2024 si totiž pohmoždil holenní a stehenní kost, kvůli čemuž šest týdnů nesměl lyžovat. Přišel o tréninkový kemp v Chile a značnou část přípravy. Nic si z toho ale nedělal. „Nešlo o nic dramatického,“ tvrdil.
Jemu byste to ale věřili. Co říká, tomu taky stoprocentně věří.
Když pak dojel poprvé na pódiu ve Světovém poháru, hned mírnil očekávání švýcarských fanoušků i novinářů. „Nemůžete čekat, že teď budu dojíždět na stupních vítězů v každém závodě,“ upozorňoval.
Jenže přesně to se stalo.
Loni v lednu poprvé ve slavném seriálu triumfoval, načež vyhrál sjezd i na mistrovství světa v Saalbachu a k tomu týmovou kombinaci.
Stal se klukem z plakátu a další tváří Red Bullu, jenž okamžitě rozpoznal jeho obří potenciál. V alpském lyžování je druhým švýcarským sportovcem po Odermattovi, který těží z tak prestižního partnerství.
I proto říká: „Nic mi nechybí.“
Finanční stabilitu mu kromě odměn za výhry zase zajišťuje spolupráce s výrobcem hodinek Breitling. A to je pro něj vzhledem k tíživé minulosti velmi důležité. Možná i proto dál myslí i na zadní vrátka. Vyučil se tesařem.
„Nikdy nevíte, co se může stát. Třeba se zraníte a nebudete moct dělat sport, který jste tolik miloval. Pro mě bylo vždycky důležité mít záložní plán. Tesařinu miluju a nedělalo by mi problém se jí hned teď věnovat,“ má jasno.
To teď každopádně snad nehrozí. S Italem Franzonim jsou symbolem nové nastupující generace. I když nastupující…
„Franjo vládne už teď. Ve 24 letech má titul mistra světa, k tomu i ten olympijský, výhry ve svěťácích… Teď jde o to, jestli bude mít pořád vůli se rvát, ale vypadá, že jo. Působí jako skromný kluk,“ říká o něm český sjezdař Jan Zabystřan.
S ním Von Allmen sdílí ne úplně pozitivní pocity z bormijské sjezdovky. Když ji ve středu při tréninku na sjezd pokořil, novinářům na místě vyprávěl: „Je na ní něco nervy drásajícího. Nedokážu to pojmenovat. Mám k ní ambivalentní vztah. Na jednu stranu ji miluju, na druhou nenávidím.“
V sobotu zvítězila láska.
Jako v pohádce.
