Jak jste závod prožíval? Při každé jízdě to byly pořádné nervy.
Peklo. Obrovská nervozita, protože ve čtyřech toho nemá tolik naježděno. Ukázala, že je to bohyně, bylo to super a jsme trochu rádi, že je to za námi.
Z osmifinále postoupila o pouhých šest setin.
Říkala mi, že se ohlídla a v pohodě… Jenže tady se na konci hodně lidí vyváželo, jak byl cíl prudký. Včera v závodech kluků přijel jeden Francouz na cílovou rovinku první a skončil čtvrtý… Tak jsem jí říkal: Evko, Evko, prosím tě, opatrně. Ona na mě: Vždyť tam byly dvě desetiny, ne? Šest setin… Strašně ožehavé.
Hodnotné vítězství, teda medaile… smála se Adamczyková. Těší se na steak |
Navíc to dnes celkově bylo o dost náročnější než dřív vzhledem k větší konkurenci, že?
Obrovská změna. V Soči byla technicky úplně jinde než ostatní holky, teď jsou na tom některé ve spoustě věcí líp než ona. Ale Evka to poměrně dobře nakombinovala, máme i trochu jiná prkna a možná ještě malinko víme o něčem, co pomůže. Prostě se to sešlo tak, že vyhrála… pardon, byla druhá. Ale pro nás vyhrála.
Jak na tom byla v průběhu závodu fyzicky?
Když šla do finále, říkala, že už toho má dost. Na svěťáku nikde nemáme kvalifikaci a závod v jeden den. Tady se jelo extrémně jízd, což v takhle dlouhé trati a v tak vysoké nadmořské výšce bylo náročné. A Evka to dala.
Eva Adamczyková a její stříbrná radost.
Celou dobu tady v Livignu vypadala hrozně klidně. Překvapilo vás to?
Ne, Evka je v tomhle hrozně dobrá a mateřství jí jen pomohlo. Měla tu celou rodinu, což je skvělé. Když jsme jezdili na soustředění nebo do Číny, bylo na ní znát, že bez rodiny to není ono. Já furt přemýšlel, proč je to takové jiné a pak mi to došlo. Pro maminu, která je rok se svým dítětem, je brutálně těžké vyrazit na týden bez něj. Tady byli všichni, sedlo to jak prdel na hrnec, bylo to boží.
A co ta vaše věta, že maminky trénovat nebudete?
(Zasměje se) Sám sebe jsem přesvědčil, že ji trénovat budu. Když mi Evka oznámila tu skvělou novinku, že čeká miminko, tak jsem hned řekl, že když se vrátí, budu tady pro ni. A vrátila se.
Evka je úžasná ženská, zářil manžel Adamczykové. Bál se, aby nevyděsil syna |
Pracuje se s ní teď jinak?
Z mého pohledu líp. Možná je zase o trochu dospělejší, což mateřství i otcovství přináší. Je to fajn. Teď je to na Evce, zdaleka není na konci svých možností. Určitě tady nepředváděla ježdění, které by mohla ukázat, kdyby standardně a stabilně trénovala. Je to na ní, chce odjet svěťáky do konce sezony. V Montafonu je to krásné, v kanadském St. Anne taky. A pak uvidíme.
Vy byste byl rád, kdyby pokračovala, že?
Moc bych si to přál, protože tak stará, v uvozovkách, není.
Zvlášť, když Lindsey Jacobellisová v Pekingu vyhrála ve 36 letech…
Přesně a Evce je teď kolik?
Dvaatřicet.
No tak! No tak! Ne, je to jen na ní. Ale dneska nevypadala, že by byla na dojezdu kariéry.
Evko, pojď! I biatlonisté žili stříbrným snem. Neskutečný návrat, smekl Mikyska |
Když se ohlédnete za Soči a Pchjongčchangem a porovnáte všechny ty tři medaile, jaká k nim vedla cesta?
V Soči Evka předváděla takové ježdění, že jsem se s bývalým servisákem vsadil, že vyhraje kvalifikaci o tři sekundy. Vyhrála ji o dvě a půl, protože si třikrát přibrzdila. V tom závodě to pak bylo relativně jednoduché, přitom v trénincích dojela trať jen jednou v poslední jízdě, brečela…
A Jižní Korea?
Taky jsme si mysleli, že Evka vyhraje, ale už to bylo těžší. Nevyšla nám máza, po těžkém boji se ve finále z šestého místa prodrala na cílové rovince na třetí. Tady předvedla nejlepší ježdění mezi lidmi, je vyzrálá. Vyšla taktika, technika a pomohl i Evčin klid, že neudělala výrazné chyby a postupně se v některých věcech tradičně zlepšovala až do finále.
