Přitom se už smířila, že hry bude sledovat jen v televizi. Když Český olympijský výbor odsouhlasil původní 113člennou nominaci, ona v ní nefigurovala. V rámci realokace ovšem alpským lyžařům přibylo další místo. A to připadlo právě jí.
„Nemohla jsem tomu uvěřit. A stále tomu moc nevěřím,“ zakroutí hlavou dvaadvacetiletá Negri. „Nikdy jsem nejela ani Světový pohár, dosud jen Evropský. A teď jsem tu. Můj první velký závod a hned olympiáda. Je to trochu divné.“
V pátek si vyzkoušela celou sjezdovku Olimpia delle Tofane, v sobotu si projela aspoň její část, jelikož organizátoři před jejím startovním číslem test kvůli mlze zrušili a do horní části závodnice nepustili.
V neděli už Negri čeká ostrý závod. Dorazí za ní rodina i spousta italských kamarádů. Ostatně to tak daleko nemají. „A i já si tu připadám jako doma,“ povídá.
Sjezdařka Elisa Maria Negri během tréninku na sjezd na olympijských hrách v Cortině
Narodila se v italském Sondriu a bydlí v Aprice, tedy zhruba tři sta kilometrů od Cortiny. Její otec je Ital a maminka Češka.
„Seznámili se tak, že tatínek přijel do Česka na dovolenou. Tam se potkal s mamkou, zůstali spolu a mamka se pak za ním odstěhovala do Itálie,“ popisuje sjezdařka.
Hovoří velmi slušnou češtinou. Jen výjimečně si vypomůže anglickým slovíčkem. „Pressure. Jak se to řekne… Tlak, že ano?“ zamýšlí se.
Dřív prý hovořila ještě lépe. Dnes už totiž i kvůli tréninkům do Česka jezdí jen občas. Zato když byla malá, u babičky a sestřenic tu trávila celé prázdniny.
Příběh jako z Hollywoodu. Sen Vonnové žije i přes nejdramatičtější comeback |
„Klidně skoro celé léto,“ kývne. „Navíc když jste malí, učit se jazyk je lehčí. I mamka na mě zprvu mluvila česky, protože jí čeština tehdy ještě přišla přirozenější.“
Přes zimu ale vždy pobývala v Alpách, na lyžích. Nic jiného v úvahu ani moc nepřipadalo. „Dělala jsem i jiné sporty, ale ne na takové úrovni jako lyžování. Žiju v horách, takže pro všechny je úplně normální, že lyžují,“ usměje se.
Rodiče ji ani moc nutit nemuseli. Bílé svahy si zamilovala sama. Opojných pocitů, kdy kolem její helmy sviští vítr, nebo daleko letí vzduchem, se nemůže nabažit.
„Když jsem na lyžích, na nic jiného nemyslím, úplně vypnu,“ vypráví. „Když jsem byla malá, líbil se mi i slalom, jenže nejde jezdit všechno, takže jsem se dala spíš na rychlostní disciplíny.“
V Itálii rostla, zlepšovala se. Zároveň ovšem poznávala i druhou stránku – obrovský tlak, očekávání. Je samozřejmě ohromně náročné se v této velmoci prosadit.
Sjezdařka Elisa Maria Negri během tréninku na sjezd na olympijských hrách v Cortině
„Goggiaová, Brignoneová a další, konkurence je tam vážně velká. Měla jsem navíc dvě velká zranění kolena a musela jsem ujít dlouhou cestu, abych se jen vrátila na lyže,“ vysvětluje.
Proto ji napadlo: A co kdybych závodila za Česko?
Od realizace nápadu uplynuly dva roky. Minulou zimu se stala republikovou mistryní ve sjezdu. „Jsem ráda,“ pochvaluje si přesun. „V Itálii je všechno komplikované, chtěla jsem dělat sport bez takového tlaku.“
A pod novou vlajkou si plní sny.
Už když ve středu dorazila do olympijské vesnice, rozzářily se jí oči. „Když jsem před ní uviděla olympijské kruhy, řekla jsem si: Snad ani není možné, že tu vážně jsem. Když jste malí, tak si takové věci představujete, doufáte, že se vyplní. Jenže být skutečně tady je něco jiného. Pořád mi přijde, že jsem si nezvykla.“
Zatím má zkušenosti pouze z Evropských pohárů. A teď najednou stojí vedle Lindsey Vonnové, která pro ni dřív byla bohyně. Převážejí ji olympijská auta a zaskočilo ji, že si ani kufry nemusí tahat sama.
I na olympijské sjezdovce čeká Negri premiéra. V Cortině toho na italských kláních odzávodila spoustu, jenže na jiných svazích. Olimpia delle Tofane je jiná kategorie.
Velkou hlavu si z toho ovšem dělat nechce: „Vím, že to je moje první olympiáda. Uvědomuju si, že by byl zázrak, kdybych předvedla něco velkého. Ničeho se nebojím, chci si to užít a bojovat.“
