Pro třicetiletého biatlonistu má ten bronz cenu zlata.
Proto, že je první individuální olympijskou medailí v jeho dlouhé a často i velmi spletité kariéře.
A navíc proto, že ji získal takřka přesně ve stejný den, kdy Marco Pantani opustil tento svět.
Na kalendáři byl tehdy 14. únor 2004. Svatý Valentýn. Pantani, šampion Gira i Tour, se ubytoval sám – a snad z nostalgie – ve stejném hotelu, kde se o devět let dříve na Svatého Valentýna seznámil s Christine. Jeho velká láska jej však v časech, kdy už bojoval se svými vnitřními démony, opustila.
Recepční Pietro dopoledne volal na pokoj, telefon však byl vyvěšený. V pokoji se nesvítilo. Pietro tedy vzal dva ručníky na výměnu, odemkl pokoj a narazil na nábytek, jímž byl zabarikádovaný vchod. Ampule se sedativy byly rozházeny po zemi.
Tam ležel i Pantani. Jako by spadl z postele. V džínách, s neoholenou tváří. A mrtvý.
Na stole ležel kokain.
Byla to sebevražda? Nebo předávkování? Nebo obojí dohromady? Lékaři stanovili diagnózu: Otok srdce a plic, způsobené předávkováním kokainem. Ovšem to je pouze diagnóza, nikoliv motiv. „Byla to vražda. Lidé z branže ho zabili,“ křičela Pantaniho matka. Slibovala důkazy, ale nikdy je nepředložila.
V Itálii znovu vyšetřují Pantaniho doping na Giru. Členové mafie vypovídají![]() |
Na pohřeb přišlo 20 tisíc fanoušků. Pro Italy nikdy nepřestal být cyklistickým Bohem. Byli tu i Alberto Tomba, Franco Ballerini, Diego Maradona. Pantaniho manažerka Manuela Ronchiová četla při pohřbu jeho zápisky, které během cesty na Kubu napsal na devět stran vytržených z pasu.
„Nikdo mě nikdy nepochopil. Jsem tak sám. Nevěřím cyklistice, nevěřím soudům, nevěřím nikomu. Byl jsem ponížen za nic. Moji kolegové byli poníženi. Během čtyř let jsem byl u každého soudu. Zákony? Ano, musí být zákony, ale ať jsou stejné pro každého.“
Ve 34 letech tak skončil životní příběh Piráta, který se od chvíle, kdy jej otec Sotero posadil na kolo, obrátil zády k moři a začal šlapat do hor. Příběh muže, jehož kariéra se jako sinusoida vinula od slavných vítězství k vážným zraněním a dopingovým skandálům. Zdevastovaného muže.
„Marco byl génius,“ řekl na pohřbu jeho kolega Laurent Jalabert. „Stále si pamatuji, jak se na Tour drápe na Galibier, jak šplhá v horách na Giru, to úžasné odhodlání v jeho tváři. Nebylo by fér shrnout teď celý jeho život jen do problémů s dopingem a depresemi.“
Podobně nyní smýšlí i Emilien Jacquelin.
„Také Marco dával do svých cyklistických bitev srdce,“ vykládá. „Já vím, byla to zároveň zlá léta cyklistiky, se spoustou dopingu. Přesto v mých očích vidím především muže, který celou svojí duší žil pro svůj sport a dokázal na kole neskutečné věci.“
Ikonickou pirátskou náušnici dostal jako dárek pro milánské hry přímo od Pantaniho rodiny.
„Marco je ten, kdo mě inspiroval ke sportu. Závodit v Itálii na olympiádě, a mít ho tímto způsobem u sebe, je sen,“ řekl už před začátkem her.
Jacquelin je rovněž sportovcem, který dělá závody zajímavými - a nepředvídatelnými. Dokáže vítězit, ale také přijít o triumfy díky nečekaným chybám. Je jedním z nejrychlejších střelců v branži, jenže právě ta ohromující rychlost se mu kolikrát vymstila.
Tak jako v nedělní stíhačce. Jel si pro olympijské vítězství, před poslední položkou vedl o půl minuty před Švédem Ponsiluomou. U střelnice mu fandil i Martin Fourcade s dcerami, předtím mohutně oslavující každou jeho úspěšnou položku.
Ale teď Fourcade zaúpěl.
Rychlá střelba, bez kalkulací, jenomže - dvě chyby!
Z vidiny zlata se stal boj o bronz. A ten posléze i získal.
„Mám titul mistra světa a ze Světového poháru spoustu vítězství a stupňů vítězů. A konečně mám i individuální medaili z olympiády,“ připomínal.
Při průjezdu cílem si sundal čelenku i brýle, aby byla dobře vidět právě Pantaniho náušnice.
„Ta náušnice je speciální nejen pro mě, ale i pro tifosi, pro celou Itálii,“ říkal. „Moc jsem si přál závodit s ní právě tady. Kvůli Marcovi a kvůli Itálii, kterou miluju. Marco je ten, kdo mě přiměl zamilovat si cyklistiku a sport vůbec. Dnes jsem chtěl v závodě oživit jeho odkaz. Získat pro něj medaili byl v mých očích ten nejlepší způsob, jak jeho památku udržovat naživu.“
Na tiskové konferenci mluvil s dojetím v hlase, občas si rukama pohrával s medailí.
„Bez ohledu na její barvu jsem na sebe hrdý,“ popisoval. „A také... myslel jsem při závodě i na svou babičku. Zemřela před třemi měsíci, těsně před začátkem sezony. Existuje tolik starých lidí, kteří žijí sami, ale díky sportu a emocím, které rozdává, prožívají radostné chvíle. Myslím, že i babička by dnes na mě byla hrdá, jak jsem závod jel.“
Jak? Ve stylu Pantaniho. Útočící i ve chvílích, když možná už útočit nemusel, vždyť stačilo poslední položku odstřílet pomaleji a defenzivněji a i s jednou ranou mimo terče by stále vedl.
Jenže Jacquelin si nemohl pomoci, nezapřel svůj naturel rychlostřelce.
Stejně jako kdysi Pantani.
„V minulosti, když se mi občas rychlá střelba vymstila, mi lidé říkali: ‚Musíš se změnit, musíš se vyvíjet, pokud chceš být olympijským vítězem.‘ Možná je to pravda, ale v jistém smyslu se mi líbí, že jsem pořád sám sebou a tímhle stylem závodím. I když to občas na střelnici nevyjde,“ podotkl.
Potom se znovu rozhovořil o Pantanim. O odkazu jeho bojovnosti. A o víře, že jednou bude pochopen.
„Pokaždé, když jdu na uměleckou výstavu, rád se dívám na díla umělců, kteří museli tvrdě bojovat, aby byli pochopeni, protože někteří experti u jejich obrazů říkali: ‚To není vůbec dobré.‘ Vincent Van Gogh proto nebyl za svého života nikdy slavný. Až mnohem později lidé u jeho obrazů říkali: To je přece úžasné.“
Emilien Jacquelin si přeje, aby tak budoucí generace nahlížely i na Pantaniho velkolepé cyklistické dílo.
















































