Zasloužil si to.
Kdo jiný by to měl být než on?
Organizátoři dokázali jména aktérů nejočekávanějšího okamžiku slavnostního zahájení skrývat až do poslední chvíle. Přesto bylo jedno z nich od začátku skloňováno nejčastěji.
Alberto Tomba. Devětapadesátiletý muž, majitel dvou olympijských zlat z Calgary 1988 a jednoho z Albertville 1992. Dvojnásobný mistr světa, vítěz padesáti závodů Světového poháru, držitel osmi malých glóbů a jednoho velkého.
Olympiáda je zahájena. Oheň vzplál v Miláně a Cortině, zapálily ho tři legendy |
La Bomba, jak zněla jeho přezdívka.
Génius mezi červenými a modrými tyčemi, miláček Italů – především tedy ženské části publika.
Playboy, tak o sobě hovořil.
Neříkalo se, že lidé chodí na závody. Chodili na Tombu. A italské deníky psaly: „Když jede, země prožívá celonárodní orgasmus.“
Do lyžování přinesl něco nového. Emoce neskrýval, naopak jimi hýřil, stejně jako velkými gesty. Byl pravým opakem tichého Švéda Ingemara Stenmarka, na kterého navazoval.
„Když něco Stenmark řekl, to už něco znamenalo, jinak byl úplně uzavřený,“ vzpomínal Bohumír Zeman, který oba poznal. „Zato Tomba byl fenomén. Lidé ho milovali a on je bavil.“
Nevyrůstal v Alpách
Sám Tomba dnes s úsměvem upozorňuje: „Jen polovina z toho, co se píše, je pravda. Byl jsem vlastně celkem introvertní. Jenže když hodně vyhráváte, musíte být extrovert, jinak si o vás budou myslet, že jste arogantní.“
Husí kůže z Bocelliho i vypískaný Vance. Co se dělo, než vzplál olympijský oheň |
Narodil se v Bologni a vyrůstal ve starobylé vesničce Castel dei Britti v kraji Emilia-Romagna.
Rodina byla dobře situovaná, bydleli ve vile ze šestnáctého století a otec Franco podnikal v textilním průmyslu. Zároveň vášnivě miloval bílé svahy a tuto lásku přenesl i na své dva syny.
Malý Alberto se na lyže poprvé postavil ve třech letech a v sedmi už závodil. Alpy měli daleko, nejbližším střediskem byla Sestola. Každé ráno proto brzy vstávali, hodinu a půl do ní jeli autem, otec děti vysadil, vrátil se do práce a večer se pro ně znovu vracel.
Ve Světovém poháru Tomba debutoval tři dny před devatenáctými narozeninami, v prosinci v italské Madonně di Campiglio. O dva měsíce později ve švédském Aare udivil šestým místem, ačkoliv se na svah pustil se startovním číslem 62.
Dva roky po premiéře mezi elitou si připsal první vítězství ve slalomu v italském Sestriere, kde o dva dny později vyhrál i obří slalom, v němž porazil Stenmarka, jehož jako mládežník obdivoval.
„Jsem bestie!“ křičel posléze.
Nastávala éra Tomby.
Jsem mesiáš lyžování, hlásal
Točivým disciplínám vládl. Překypoval agresivitou, do tyčí se opíral s nebývalou razancí.
Přitom v době, když začínal, panovala představa, že slalomář musí být malý a hbitý. Sto osmdesát tři centimetrů vysoký a devadesátikilový Tomba tomuto ideálu rozhodně neodpovídal. Sjezd ale provozovat nemohl, jako malý totiž slíbil matce, že se bude vyhýbat dlouhým lyžím, aby se o něj nebála.
„Možná to byla moje síla, možná schopnost zapamatovat si trať během inspekce, možná způsob, jakým jsem útočil na branky a jel bez kalkulu a byl zaměřený jen na vítězství. A nebo možná schopnost čelit výhrám i porážkám se stejnou lehkostí,“ přemítal, kdysi nad svými unikátními schopnostmi.
Olympijský oheň v Oblouku míru, Češi ve svetrech. Jak vypadalo unikátní zahájení?![]() |
V sezoně 1987–1988 vyhrál devět závodů a když ve slalomu v Madonně di Campiglio zvítězil o 1,34 sekundy, po průjezdu cílem zvolal: „Jsem nový mesiáš lyžování!“
Za zlata v Calgary mu otec slíbil Ferrari, načež po jejich zisku Tomba v televizi hned hlásil: „Tati, chci, aby bylo červené.“
Zima 1994–1995 pak byla vyloženě jeho. Ve Světovém poháru vyhrál jedenáct závodů a s obrovským náskokem ovládl celkové hodnocení.
V Česku rozhodoval Miss
Plnil novinové stránky. Byl nejslavnějším sportovcem Itálie.
Sbíral vína, motocykly, propagoval parfémy i oblečení, jeho tvář zdobila plakáty či televizní reklamy.
Asi si dokážete představit ten rozruch, který způsobil novinář Aldo Martinuzzi, když zveřejnil Tombovu nahou fotografii ze sauny z roku 1988. Bouřlivý Ital si to s ním vyřídil po svém – když ho spatřil v Alta Badii, hodil po něm trofej.
Tombův život provázela řada dalších aférek. Pozornost vzbudil třeba tím, že během her v Calgary pozval na rande východoněmeckou krasobruslařku a královnu krásy Katarinu Wittovou a když jí ke konci her hrozilo, že zlato nezíská, nabídl jí jednu ze svých dvou medailí. Nakonec ji však vybojovala sama.
I přes obrovskou slávu ale prý v nitru pořád zůstával tím chlapíkem, jenž v Sestole dělal své první lyžařské krůčky. „Itálie mě vítala jako hrdinu. Nebylo snadné čelit tlaku. Ale pořád jsem byl tím stejným člověkem, který kdysi myl auta svých kolegů a ujídal matce těstoviny. I díky tomu jsem vyhrával,“ říkal.
Kariéru ukončil v jedenatřiceti letech symbolicky v Crans Montaně, kde slavil první světový titul. A taky stylově – padesátým vítězstvím ve Světovém poháru.
Po závodě ho soupeři zvedli nad hlavu, on hodil do davu hole, rukavice i brýle. Bylo mu jasné, že se nevrátí.
„Po třiceti letech na horách bych rád strávil třicet let u moře. Často jsem na horách nastydl, někdy jsme závodili i v minus třiceti. V televizi takový mráz nevidíte, ale my ho cítili pekelně. Teď mám dům na Sardinii, mám rád teplo. A cestuji,“ vykládal.
Po kariéře se objevoval v televizních pořadech i na VIP večírcích. Propagoval mládežnické lyžování, spolupracoval s UNICEF, pomáhal postiženým dětem a v roce 2011 zavítal do Česka jako porotce soutěže krásy.
Olympijský oheň už v minulosti nesl. Na zahajovacím ceremoniálu her v Turíně 2006 ho jakožto jejich ambasador přinesl na stadion.
Tentokrát se mu spolu s Compagnoniovou a Sofií Goggiaovou, která olympijský oheň souběžně zapálila v Cortině, dostalo ještě vyšší pocty.
„Tohle jsou olympijské hry, největší událost. Dejte do nich vše, nevzdávejte se,“ vzkazuje současným olympionikům.






















