Kvalifikací proletěla o půl sekundy rychleji než druhá Lea Castaová.
„Ale Evka vyhrála všechny kvalifikace na olympijských hrách, ve Světovém poháru třeba sedmdesát. Jízda ve čtyřech ale není jednoduchá, nemůžeme ji tak natrénovat, nemáme tak velký tým,“ vyprávěl kouč Marek Jelínek.
Ani to tentokrát nevadilo.
Adamczyková při svých jízdách nestačila jen na Josie Baffovou, se kterou procházela pavoukem od osmifinále až do finále, kde rychlé Australance nakonec podlehla.
Po osmi letech zpět na olympijském pódiu! Adamczyková má stříbro |
Jako jediné.
„Jeden z jejích trenérů je Čech (Jan Klemsa) a dělal si srandu, že jsme Klokanice se Samicí. Prohodily jsme si to, já byla první na mistrovství světa 2023, kde ona byla druhá,“ popisovala 32letá Češka.
Šampionka ze Soči, bronzová z Pchjongčchangu a teď stříbrná z Livigna.
Tak jak těžké to dneska bylo?
Dost. Je to čím dál těžší. Už nejde jezdit vteřinu před všemi na pohodičku, protože se holky dost dotáhly. O to má člověk větší pocit, že si medaili zaslouží. Nic jednoduchého.
Se stříbrem panuje velká spokojenost?
Je to super, chybělo mi ve sbírce. Trochu si za to můžu sama, protože jsem si pořád dělala srandu, že bych chtěla stříbro, protože ho nemám. Ne, je to úžasné, strašně dlouhý den dneska, před poslední jízdou už jsem byla dost unavená, ale říkala jsem si, že už jen jedna jízda, že to tam nahulím za každou cenu.
 |
Přitom v osmifinále jste měla docela namále.
No jasně! Šest setin, nemusela jsem vůbec postoupit, proto jsem se to pak snažila víc hlídat. Vyšly mi i líp starty. A ta první jízda byla nejpomalejší i proto, že jsem jela lajnu, která ještě nebyla projetá, což bylo znát.
Postupně jste zrychlovala.
Ano, i prkno se zrychlovalo. Ve finálové jízdě jsem pak taky neměla dobrý start, za což mohla asi i trochu únava, odrazy na boulích taky nebyly nic extra a mezi druhou a třetí zatáčkou se mi to rozjelo jak blázen, až jsem si říkala, že nevím, co tam s tím budu do čtvrté zatáčky dělat.
Evko, pojď! I biatlonisté žili stříbrným snem. Neskutečný návrat, smekl Mikyska |
Ustála jste to.
Naštěstí. Jsem hlavně spokojená, že jsem to holkám nedala zadarmo, o to hodnotnější to vítězství je. Teda vítězství, vidíte, já už myslela, že jsem vyhrála (smích). Hodnotnější medaile… Snad si to lidi užili, protože aspoň pro mě to byl zábavný závod.
Je to pro vás i zadostiučinění, že jste po návratu z mateřské získala olympijskou medaili?
Já si před rokem vážně nemyslela, že budu ještě jezdit. Vlastně je zvláštní, že tady jsem. Jasně, že nějaká očekávání ode mě asi byla, ale díky té pauze jsem nebyla tolik na očích. Na druhou stranu, když člověku vyjdou tréninky, kvalifikace, má pak od sebe očekávání a chce to prodat, protože ví, že na to má.
Když jste se pro návrat nakonec rozhodla, věřila jste, že to může dopadnout takhle?
Vůbec. V průběhu podzimu se hlavně člověk s holkama ani neporovná. V tréninkových tratích mě většinou předjížděly, pak první svěťák trochu napověděl a já věděla, že jsem udělala dost chyb. V Číně jsem byla zase hořká z výsledků, ale možná jsem si tam ty pády a malé finále vybrala. Tady jsem se navíc cítila dobře, pomohlo mi soustředění v Dolní Moravě, už jsem byla jistější. Dokázala jsem to narvat na vnitřek, jet dlouho za holkou, neměla jsem problém. Podobné to vlastně bylo před mistrovstvím světa v Gruzii (2023). Vracela jsem se po zranění, nejezdila nic moc, pak jsme dali týden soustředění na Dolní Moravě a vyhrála jsem zlato. Dolní Morava očividně funguje.
Eva Adamczyková vybojovala ve snowboardcrossu olympijské stříbro. (13. února 2026)
Eva Adamczyková (vlevo) vybojovala ve snowboardcrossu olympijské stříbro. (13. února 2026)
Byla jste dnes vůbec nervózní?
Já se jen snažila soustředit sama na sebe a neřešit, s kým jedu, jestli je to čtvrtfinále, nebo co. Na svěťácích mi velké finále tuto sezonu nevyšlo, tak jsem ráda, že to vyšlo tady, kde to bylo nejdůležitější, navíc s rodinou.
Pomohla vám na olympiádu zapomenout?
Rozhodně. Během dne jsem se starala o malého, pomáhala Markovi. Včera odpoledne jsem ani neměla čas přemýšlet nad tím, že je nějaký závod. Člověk jde s dítětem támhle, pak zase támhle, i to mi pomohlo.
V cíli pak emoce musely být o to větší.
Když jsem se s rodinou přivítala, malý byl zrovna někde u Britů, kam ho Marek odložil. Pak už jsem ho viděla, což bylo super. On z toho nemá rozum, ale je super, že tady se mnou může být. Stejně jako další rodina, kamarádi, bylo to fantastické.
Evka je úžasná ženská, zářil manžel Adamczykové. Bál se, aby nevyděsil syna |
Pomohlo vám to, že jste s sebou měla ročního Kryštofa, i v ježdění samotném?
No, když nemáte děti, tak si občas říkáte: Ježiš, jsem unavená a musím na trénink… Teď je ten trénink vlastně za odměnu. Já si ježdění a závodění vážila i dřív, ale dítě tyto pocity přece jen zvýraznilo.
Jaké budou oslavy?
Žádné, protože v neděli máme týmový závod. A já už jsem taková vyzevlená v tomhle. Těším se, že si lehnu do postele, pokecáme, dám si nealko pivko, což bude stačit, a k tomu nějakej stejček. Práci mám hotovou, může to být jen lepší.
Je to daleko, ale co další hry? Váš trenér Marek Jelínek vzpomínal, že Lindsey Jacobellisová vyhrála v Pekingu ve 36 letech, to bude za čtyři roky i vám.
Ono to vlastně přesně vychází, co? Ježišmarja, ne, uvidíme, uvidíme. V životě čtyři roky uběhnou rychle, zvlášť s dítětem. Ale z pohledu sportovce je to strašně dlouhá doba, tolik se toho může stát… Udržet formu a načasovat ji je hrozně náročné. Mám teď plány do dubna a dál už nevím.
