Své dva olympijské zápasy sice při své současné výkonosti prohrál, přesto si zaslouží veliký obdiv. V roli vlajkonoše podporoval celé dva týdny české sportovce přímo na sportovištích a byl svědkem hned několika medailových úspěchů.
Petře, jak jste si užil olympiádu v Londýně? Cítil jste jako vlajkonoš alespoň nějakou odpovědnost za výkony Čechů?
Že bych cítil odpovědnost za ostatní, tak to asi ne. Na druhou stranu jsem olympiádu mnohem intenzivněji prožíval. Měl jsem štěstí, že jsem se na mnoho sportovišť podíval osobně. Byl jsem třeba na kanálu ve chvíli, kdy Vavřinec Hradilek vybojoval stříbrnou medaili, fandil jsem ve Wimbledonu českým tenistkám ve čtyřhře. Užil jsem si to skvěle a podobné zážitky asi nikde jinde než na olympiádě k vidění nejsou.
Bylo to jiné než v Pekingu?
Asi těch rozdílů mnoho není. Snad jen ten, že jako vlajkonoše mě lidé mnohem více poznávají, chtějí si povídat, chtějí se se mnou fotit, chtějí podpisy. V tom je hlavní rozdíl. Jinak olympiáda je stále stejná. Jde o setkání nejlepších sportovců na světě a v tom mnoho rozdílů není. Hlavně pro nás, kteří závodíme v menších sportech, je to obrovský zážitek.
Ze které medaile Česka jste měl největší radost a kterou jste si nejvíce vychutnal?
Asi největší radost jsem měl z medaile Vavřince Hradilka. Jak už jsem říkal, měl jsem možnost se propašovat přes všechny kontroly až přímo ke kanálu. Mohl jsem během jeho jízdy běžet přímo vedle něj a to je neopakovatelný pocit, vidět ho ze dvou metrů, jak zabírá a dře. Byl jsem také na Báře Špotákové, což bylo druhé zlato pro české barvy. Tam mě snad z pohledu diváka jen mrzelo to, že to nebyl tak veliký boj, ale radost to byla úplně stejná. Každá medaile byla skvělým zážitkem, nejde říci, která byla cennější, která vydřenější.
Fotogalerie |
Jako badmintonista musíte mít radost i z toho, že se dařilo menším sportům...
Přesně tak. Třeba zlato z moderního pětiboje je podle mého názoru obrovský úspěch a každá taková medaile může danému sportu hodně pomoci. Ale nerad bych podceňoval umístění do první osmičky, těch bylo také hodně. Čtvrtá, pátá, šestá místa. Tahle olympiáda se z pohledu českých barev hodně povedla.
Určitě se lidé také mnohem více zajímali o váš příběh, o úspěšný boj se zákeřnou nemocí. Cítil jste od sportovců či diváků v tomto ohledu podporu?
Bezesporu. Lidé se mě na boj s nemocí hodně ptali. Dostával jsem maily, SMS zprávy. Také se mi svěřovali se svými osobními příběhy, s tím, jak oni bojovali nebo bojují s rakovinou. Jsem rád, že se o tom mnohem víc mluví, že už tohle téma není tabu. Během samotné olympiády jsem dostal dva dopisy, ve kterých mi lidé píšou, že díky mému příběhu se dostali do nemocnice a vše se podařilo včas podchytit a vyléčit. Jsem rád, že to všechno mělo smysl, a i kdyby se podařilo zachránit jediný lidský život, nebylo to marné.
Jak hodnotíte své vystoupení na olympiádě?
Určitě mě mrzí to, že jsem nepostoupil dál. Sice se hodně mluví o heslu, že je důležité se alespoň zúčastnit, ale chtěl jsem bojovat v dalších kolech. Teď už jsou to dva týdny, ale pro mě byl veliký úspěch to, že jsem se na olympiádu kvalifikoval. V obou zápasech jsem podal své momentální maximum. Jsem rád, že alespoň ve druhém zápase jsem hrál divácky pohledný badminton, ale měl jsem těžké soupeře a bohužel to nevyšlo.
A jaká podle vás byla londýnská olympiáda?
Myslím si, že organizátoři odvedli skvělou práci. Sportoviště byla dobře připravená, zázemí výborné. Ve srovnání s Pekingem to někdy bylo lepší, někdy horší. Londýn si zasloužil, že tu byla už třetí olympiáda. Byla to olympiáda divácká, interaktivní, přátelská. A to přesto, že to nebylo tak velkolepé představení jako v Číně. Britská metropole si zaslouží velikou jedničku.
