Po sportovní stránce mu hry nevyšly podle představ, Londýn ho nadchl. Nyní se chce naplno věnovat rodině, která kvůli každodenním tréninkům často přicházela zkrátka.
"Britové si zaslouží velkou pochvalu za celkovou atmosféru i organizaci. Nebyly to nějaké přehnaně pompézní hry, ale milé, přátelské a takové rodinné, a to se týká organizátorů i samotných Londýňanů," uvedl Petr Beneš.
Jak jste spokojen se svými sportovními výkony?
Celkové sedmnácté místo pro nás bylo určitě zklamáním. Na olympijské hry jsme postoupili jako dvanáctí a chtěli jsme se dostat alespoň do nejlepší šestnáctky. Měl jsem ale před hrami problémy s bolavými koleny a virózou, bral jsem antibiotika. Nedařily se nám koncovky. Výsledek mě mrzel, ale s odstupem času to nehodnotím až tak tragicky.
Petr BenešNarodil se 27. 11. 1974 v Praze. Je ženatý, má tři syny. Je ředitelem obchodní divize v ČSOB pojišťovně, která sídlí v Pardubicích. Bratr a bývalý spoluhráč Josef je místopředsedou Českého volejbalového svazu. Od roku 2008 hraje ve dvojici s Přemyslem Kubalou. Na volejbalovém kurtu v Londýně se představili celkem čtyřikrát a připsali si jednu výhru. V prvním zápase podlehli Španělům ve dvou setech. Dva dny nato přehráli japonskou dvojici. Po prohře s favorizovanými Američany skončili v základní skupině na třetím místě a o postup do play-off se museli na kurtu porvat s německým párem, kterému nakonec podlehli ve třech setech. Do čtvrtfinále tak nepostoupili a odvezli si z olympijských her celkově sedmnácté místo. |
Hodně se psalo o skvělých fanoušcích. Pocítil jste to i na vašich zápasech?
Rozhodně. Freneticky skupovali všechny lístky. Když se v tisku objevilo, že v Českém domě jsou ještě volné vstupenky, další den se tam objevily hromady lidí. Na beachvolejbal bylo 15 000 diváků. To jsem dosud nikde nezažil. Maximálně bývá kolem sedmi tisíc. A byli opravdu slyšet. Při plážovém volejbale není ticho jako při tenise, ale pořádný rámus.
Jak vypadal jeden den olympionika v Londýně?
Dva zápasy jsme hráli ráno, dva večer. Když se hrálo ráno, vstávali jsme hodně brzo, v šest. Po snídani a protažení v olympijské vesnici jsme jeli autobusem na kurt. Po zápase jsme udělali rozhovory s novináři a měli volno. Já jsem ale strávil skoro všechno volno v posteli léčením. Myslel jsem, že se půjdu podívat na více sportů, ale nakonec jsem byl pouze jednou na basketbalistkách.
Měl jste příležitost projít se po Londýně?
Londýn znám, ale jednou jsem se do města podíval. Hned vedle našich kurtů totiž byl Big Ben, Westminster nebo House of Parliament. Velmi příjemně mě překvapili Londýňané v ulicích. Když nás viděli, přišli za námi a povídali si s námi. Měli jsme sportovní oblečení české výpravy, takže viděli, že jsme sportovci. Bylo to milé.
Co vás na hrách nejvíce překvapilo?
Ta atmosféra a skvělá práce a přístup organizátorů. Fandil jsem britským sportovcům, protože si to oni i jejich fanoušci rozhodně zasloužili.
Co nejhoršího jste v Londýně zažil?
Nejhorší zážitek mám z posilovny. Když jsem viděl, jak tam uzbecká vzpěračka o polovinu lehčí než já a menší než já zvedala stokilovou činku z hlubokého dřepu až nad hlavu. A já tam s poloviční činkou dělal jenom takové mírné podřepy. V tu chvíli jsem se trochu styděl. Ale mám spoustu skvělých zážitků. Nejlepší byl asi náš vítězný zápas proti Japonsku, na který se přijela podívat moje rodina, kolegové i obchodní partneři.
Jaký byl návrat po olympiádě do práce?
Co se týče přivítání, tak mile překvapili kolegové. Fandili mi a vidí ve mně olympionika, i když to nebylo sportovně úplně vydařené. Co se týče práce, tak je to stejné, jako když se člověk vrací z dovolené. Práce se pochopitelně nahromadí, ale to je vždycky.
