V čem přesně se svázanost londýnských her projevovala?
Měli jsme spoustu nařízení, co smíme a nesmíme. Celkově mi olympiáda přišla hodně svázaná. Asi je to problém celé Evropy, která je protkaná zákazy. Ale svobody, tím myslím pro sportovce, v ní moc není.
I když porovnáte zdejší podmínky s megalomanskou olympiádou v Pekingu? Tyhle hry měly být lidštější, osobnější...
To si právě vůbec nemyslím, ani v porovnání s Čínou. Tam jsem se třeba mohl jít bez problémů projít kolem kanálu. V Londýně jsem na sobě musel mít plovací vestu. Ale já jsem přece na vodě každý den, nechci se v ní utopit! Přitom v Troji chodí moje děti kolem kanálu úplně normálně, tady se mi zdálo, že považují i dospělého člověka za nesvéprávného.
Takže vás Londýn zklamal?
To zase ne, třeba diváci byli fantastičtí.
Hlavně vás si po vaší exhibiční kvalifikační jízdě museli oblíbit.
To nevím, ale byli fajn. Fandili nejen mně, ale každému, tak to má být. Samozřejmě nejvíc přáli domácím. Když jeli Britové, tak jsem měl pocit, že spadnou tribuny.
Jak se s několikadenním odstupem díváte na své umístění? Převládá zklamání, že jste nebral medaili, nebo radost, že jste skončil pátý na světě?
Pětka je to pořád stejná. Nejsem typ, který by se jeden den hroutil a druhý jásal. Samozřejmě to člověka mrzí, když už dosáhne tak vysoko. Vím, že stačilo málo a měl bych medaili. Tak třeba někdy příště.
To znamená za čtyři roky v Riu?
To si přeberte, jak chcete.
Zaujal jste i deblovým vystoupením s Vavřincem Hradilkem. Neplánujete svoji budoucnost ve dvojici, třeba i s někým jiným?
Já budoucnost neplánuju v ničem a s nikým, natož na vodě. Samozřejmě si s Vávrou do lodi rád sednu, ale bude to zase spíš sranda pro lidi.
Co vám v Londýně nejvíc chybělo?
Těžko říct. Rodina dorazila za mnou, takže po ní se mi stýskat nemuselo. Asi mi chyběl takový český přístup, trochu volnosti a pohody.
