"Konečně!" pronesla s hlubokým výdechem. "Strašně se mi ulevilo, hrozně jsem tu medaili chtěla!"
Věřila jste, že jí můžete získat?
Věřila. Bojovala sem až do konce, neměla jsem už tam vůbec nic. V cíli jsem si nebyla jistá, Spencerová byla ode mě daleko, přišlo mi, že to je těsně.
Téměř tři desetiny...
Tři? To jsem jí dala kotel…
Jak dlouhé bylo čekání, než se vaše jméno objeví na výsledkové tabuli?
Já tomu nemohla uvěřit, jestli se to tam objeví. To bylo neskutečný…
Co jste si řekla?
Že to snad ani není možné. Myslela jsem, že snad ani není možné tu olympijskou medaili získat, že tam jsou vždycky všichni tak skvěle připraveni, že člověk může dělat všechno možné a že ta medaile je strašně těžká vybojovat. Jsem strašně ráda.
Po všech těch prohrách na vrcholných máte konečně medaili.
Říkala jsem si, že se to musí někdy zlomit, že není možné, že se mi pořád lepí smůla na paty. Vždyť tomu dávám všechno. Věřila jsem, že tady se to podaří zlomit. Musím poděkovat Jaroščukové, že mě v Helsinkách předběhla, protože kdybych získala medaili na mistrovství Evropy, tak bych tu medaili tady neměla. Nic bych na sobě nezměnila.
Čili Helsinky jako bod zlomu?
Určitě. Sezonu jsem nezačala úplně dobře, asi bylo v pořádku, že forma byla opravdu načasovaná až sem a trenérka věděla co dělá. Důvěřovala jsem jí. I když jsem měla občas pochybnosti, ukázalo se, že to měla dobře vypočítané
Kdyby vám někdo po šampionátu v Helsinkách řekl, že budete mít medaili...
Tak bych tomu samozřejmě nevěřila! Byla jsem tak strašně nešťastná, ale teď to beru způsobem, že všechno zlé je k něčemu dobré. Kdybych tam tu medaili měla, tady ji nemám, tím jsem si naprosto jistá.
Odrazila jste se ze dna až na vrchol?
Přesně tak, ode dna. Řekla jsem si, že takhle ne, že s tím musíme něco udělat.
V Helsinkách jste uvažovala o změnách. Co všechno jste chtěla změnit?
Všechno. Pak jsem to přehodnotila, řekla si, že Helsinky nebyl vrchol a připravím se na olympiádu. Vyšlo to.
Ale něco jste přece změnila...
Hlavně psychiku, byla jsem silná, sama sebe jsem nepoznávala. Šla jsem do závodu s tím, že o nic nejde. Vůbec jsem neměla trému, cítila jsem se jinak, než před těmi minulými finále.
Jak se to člověk naučí? Navíc tak rychle.
Začala jsem spolupracovat se Sašou Kubáčkem, na kterého mi dal kontakt Tomáš Dvořák. Hrozně mi pomohl s psychikou. Byla jsem u něj asi jen čtyřikrát, na víc nebyl čas. Ale jak je vidět, tak se to otočilo. Je z toho bronz. Je to hlavně o tom nestresovat se z jediné věci, neupínat se na medaili. Radovala jsem se tady z každého okamžiku, myslela jsem pozitivně, těšila se z toho, že jsem na olympiádě. V tomto duchu jsem ke všemu přistupovala.
A teď se medaile posypou?
Nevím, jestli se posypou, ale už jsem asi přišla jak na to. Věřím, že můžu získat nějakou další.
