Mnozí jsou oblečeni do reprezentačních triček s motivy Kupkovy Dvoubarevné fugy. Ne, nejsou to olympionici, ani jejich trenéři či oficiální hosté, jsou to fandové, kteří si oblečení nakoupili v londýnském Českém domě, aby se lépe identifikovali se sportovci, kterým fandí.
Tak jako sestry z Karviné, které v Londýně žijí a dlouhodobě pracují. "Chtěly jsme mít něco na památku," řekly při své návštěvě Českého domu.
V basketbalové hale se hraje poslední čtvrtfinálový zápas olympijského turnaje. Ve čtvrt na jedenáct místního času nastupují české basketbalistky proti favorizované Francii. Aréna je našlapaná, zůstalo jen pár volných sedaček.
Nebylo lehké se dostat právě na zápas svého týmu, protože při nákupu v předprodejích nebylo vůbec jasné, kdo do čtvrtfinále postoupí a v jakém termínu bude hrát.
České vlajky tak jsou roztroušené po všech ochozech. Každý sehnal lístky jinam. Dole u palubovky sedí s vlajkou na klíně předseda basketbalové federace Miroslav Jansta, nahoře pod střechou mávají zástavami fandové, kteří sháněli vstupenky na poslední chvíli.
Chlapík, jenž na konci přestávky stoupá po schodech do horních řad, je zabalený do červenobílé vlajky s modrým klínem, ale na oslovení v češtině nereaguje. "Sorry, nerozumím česky, jsem z Jižní Afriky," omlouvá se. A co tedy ta vlajka? "Manželka je z Prahy, teď spolu žijeme v Londýně," odpovídá a slibuje: "Počkejte minutku, já ji seženu."
Christo Tuma-Marais sahá po mobilu, aby svou paní zavolal, ale drobná blondýnka s druhou českou vlajkou mezitím přichází. Na pozdrav a první otázku začne odpovídat anglicky, ale pak jí dojde, že může mluvit mateřským jazykem. "Vstupenky sehnal manžel, nakonec jsme měli štěstí, že to je zápas českého týmu. Je to tady perfektní!"
Česko-africký pár na olympijské soutěže vyrazil podruhé. "Byli jsme na stolním tenise, bohužel Češky prohrály. Dneska to určitě dopadne líp," věří Simona Tůmová-Marais.
Naopak parta přátel, kteří se prý znají z pražského Smíchova, basketbalovým zápasem svou olympijskou misi začíná. "Dnes jsme přiletěli, hodili jsme tašky do hotelu a jeli jsme rovnou sem," říká Robert Tachovský. Na hlavě má červenou paruku, v ruce drží cíp vlajky, kterou spolu s ním třesou i kamarádi na vedlejších sedačkách.
Skupina obsadila celou jednu řadu. "Přes agenturu jsme si koupili zájezd a lístky na atletiku. Je tady s námi i přítel Evy Vítečkové, kterému se podařilo sehnat vstupenky na tohle utkání," prozradí.
Pak už se začne ošívat. "To už stačí, musíme fandit," řekne. Začíná totiž druhý poločas.
Francouzi mají vlajky, Češi hlasivky
České reprezentantky ho skvěle rozjely fantasticky a Robert, Simona, Christo i stovka dalších fanoušků mohou jásat. Z nerozhodného skóre z přestávky je najednou vedení o třináct bodů.
"Pojďmě holky, pojďme do toho!" Chvilku se z jednoho růžku ozve skandování, ale jinak se diváci převážně jen řídí pokyny moderátorů. Dělají rámus, když jsou k tomu vyzváni, dozpívávají pouštěné hity, mávají, tleskají.
Ale ze všeho nejradši oslavují vstřelené koše.
"Čekal jsem, že se bude víc fandit a skandovat," mrzí trochu Libora Kučeru, který vyhrál zájezd na olympiádu v soutěži s GE Money. "Zítra jdu na volejbal, potom mě čeká atletika," dodá ještě.
Souboj českých a francouzských vlajek v hledišti je vyrovnaný, těch francouzských je možná o trochu víc. Naopak hlasivky mají mnohem silnější Češi.
Zápas však končí pro české fanoušky velkým zklamáním. Skvěle rozehranou partii české basketbalistky nedotáhly k vítězství. V poslední minutě přišly o vedení a palubovku opouštěly v slzách.
"Dámy a pánové, povstaňte a zatleskejte aktérům tohoto úžasného představení," vyzývá moderátor. Diváci ho poslechnou, ale ti čeští po potlesku mizí v deštivé noci. Na tribunách teď jásá už jen vítězná trikolóra.
