Bývaly to zážitky, na které sice dnes vzpomínají s úsměvem, ale tehdy? „Jako junior jsem s tátou musel jezdit autem. Nejhorší bylo prohrát někde v Amsterdamu a pak jet deset hodin domů. Jen občas padlo slovo: Chceš zastavit? Bereme benzín. Vstávej, jsme doma.“ To jsou vzpomínky Petra Koukala juniora, dnes již pronášené s úsměvem.
Jeho otec s ním byl u významných výher i bolavých porážek. Mrzí i ta aktuální z Baku, kde Koukal prohrál čtvrtfinále 1:2 na sety. Syn vtipkoval, že přístup táty-trenéra bývá následující: „Jde si dát dvě deci, vrátí se večer a už je to v klidu.“ Ano, tihle dva si rozumí. „Tady je dobré, že taxíkem jedeme do vesnice asi čtvrt hodiny, na mlčení je krátká doba. A místo dvou deci tu hrozí jen dvě piva,“ pronesl v nadsázce Koukal senior: „Jak říká Petr: Všechna ostří už jsou otupená.“
Když jej člověk sleduje z tribuny, vidí vysokého a rozvážného muže. Což je ale mylný dojem.
„Možná to tak vypadá na dálku, vevnitř moc klidný nejsem. Samozřejmě to prožívám. O to víc, že jsme jedna krev,“ říká Koukal starší. „Ale za ty roky jsem si zvykl, život jde dál. Kdyby nám tu někdo na začátku turnaje řekl, že budeme ve čtvrtfinále, asi bychom to brali. I když jsme mluvili o medaili, máme čisté svědomí; víme, že jsme udělali všechno.“
Badmintonista Petr Koukal a momentky z jeho působení na Evropských hrách v Baku.
Mnoho nechybělo. Tak jako si sám Koukal vyčítal určité chyby, i otec souhlasil: „Petra jsem během hry upozorňoval, že některá ukončení byla trochu zbrklá, unáhlená; snažil se hrát vysoce na risk, ale nedařilo se. Škoda, řada výměn byla připravena dobře. To soupeře hrozně zvedá nahoru.“
Z Baku tak Koukal&Koukal odjedou bez medaile. „Pobyt si užijeme až do konce a zafandíme ostatním reprezentantům,“ plánuje badmintonista, který v minulosti překonal rakovinu varlat - s takovou životní zkušeností se pochopitelně i nepříjemné sportovní porážky snášejí lépe.
Proto ani jeho otec netruchlí, že do rodinné vitríny nepřibude první velká medaile. „Je to hlavně Petrův boj. A věřím, že ten největší už má za sebou,“ vrací Koukal starší se k nepříjemné minulosti, jež snad už minulostí zůstane: „Když jednou medaile bude, bude. Když ne, svět se nezboří - a půjdeme dál. Jednou na tohle všechno budeme vzpomínat.“
