Otevřít vám přijde v přízemním řadovém domku, v hezčí, vilové části. Pod nohama se jí motá knírač. "No, moc mě neposlouchá," usměje se. Na tuhle paničku Bobík zkrátka není zvyklý.
Uvaří vám zelený čaj a vypráví o lodích a lidech. V předsíni stojí opřený stěžeň, v obýváku na polici velký model plachetnice. Pod plachtami tráví život celá rodina.
Mamince říkali v klubu Bobina, jejím dcerám Pavle a Lence pak Malé Bobiny. Všechny vyrostly na rovné vodě tišické pískovny. Starší Pavla prý bývala lepší.
Lenka po ní dědila vybavení. Pavla už má rodinu, ale vrátila se. „Letos na Nových Mlýnech jela po první bójce ještě přede mnou,“ pochválí ji mladší sestra-profesionálka.
Její olympijská loď pro Atény nese na boku nápis Flying Bobina. "Čeština a mezinárodní jachtařský termín," vysvětluje. Jméno je kosmopolitní. Stejně jako kapitánka.
Na Novém Zélandu, zemi mořských vlků, navrhuje plachetnice. V Česku skladuje lodě a materiál v nevzhledné plechové garáži vedle chemičky. V ulici s příznačným názvem - Jedová.
"Mívali jsme pěknou loděnici, ale sebrala nám ji voda. Aspoň že nám dali tenhle hangár," řekne a začne "úřadovat" šroubovákem u přívěsu k autu. "Sakra, někdo si tu půjčil moje věci," zahudruje.
"Číst se snažím anglicky, je to dřina," pokývne hlavou. Ale na Sardinii na mistrovství světa si večer pouštěla cédéčka s Cimrmany. A české Samotáře tam viděla na DVD čtyřikrát.
Kde jednou zahodí kotvu? "Neřeším to," zavrtí hlavou. "Jachting znamená být u moře. Ale taky můžu učit dětičky někde v Praze..."
