"Teď už to zvládne." Po osmi disciplínách měla jasno. Pohledná blondýnka je v Řecku od neděle, přiletěla nad ránem, od té doby se pořádně nevyspala. Po prvním dnu desetiboje usnula na ostrůvku za Aténami až ve tři.
Ráno už zase seděla pod pylonem s olympijským ohněm, na sobě barevnou sukničku a bílé tričko s nápisem Czech Republic.
"Jo, lidi Česko znají. Viděli nás a hned křičeli Poborský," usmívala se její kamarádka Jarka.
Stejné dámské složení fandilo Šebrlemu i loni na mistrovství světa. "Tam byl Roman po nemoci, tady měl na světový rekord," hlásila paní Šebrlová.
Manžel jí občas zamával z tartanu, zavolal jí pokaždé až v noci po závodě. Ona přes den v řeckém žáru upíjela vodu a s desetibojařským šampionem soucítila: "Když to slunce vidím, to musí být strašná dřina."
Dvouletého Štěpánka nechala na pár dní u maminky a každou chvíli psala zprávu, aby se dozvěděla, co je v Droždíně u Olomouce nového. "Prý tam jede televize a malej už se předvádí. Skáče do dálky. Jako bych ho viděla." V té chvíli si "velkej" zrovna balil věci v tyčkařském sektoru.
Měl před sebou poslední dvě disciplíny: hod oštěpem a běh na 1500 metrů.
"Už doma byl Roman nervózní. Odjížděl, měl teplotu sedmatřicet a tep dvě stě. Hrozně to zlato chtěl," usmívala se.
I když byla dost dlouho neklidná, dvoudenní maraton si užívala. "Taky bych si chtěla zazávodit na olympiádě, ale takhle mě to možná baví víc," řekla nedávná běžkyně na 800 metrů.
Na Olympijský stadion se chystá i dnes. "Doufám, že mi Roman sežene lístky." Večer je slavnostní vyhlášení.
