„Včera večer jsme byli na ploše olympijského stadionu při slavnostním zakončení. Už ve dvě v noci jsme museli nasednout do autobusu. Jenže let se nepříjemně odkládal. Rozbilo se letadlo, museli jsme tankovat, chybělo povolení k odletu,“ líčil Michalík.
Pak už vzpomínal na olympijský závod.
Po čtyřech disciplínách byl druhý, v běhu medaili ztratil. Tušil to, právě tahle disciplína není jeho výstavní. Přesto cíl proťal s vítězným gestem. „Vím, vždycky to může být lepší. Ale já jsem spokojený. Před olympiádou jsem si přál skončit do šestnáctého místa, jsem v první šestce. Mám radost, že žádnou disciplínu jsem vyloženě nepokazil.“
Litoval pouze úvodní střelby. V ní patří mezi nejužší světovou špičku. „Jenže to z mé strany byl spíš podprůměrný výkon. Cítil jsem nervozitu, nemohl jsem se zklidnit,“ popisoval čtyřiadvacetiletý člen plzeňského pětibojařského centra.
Zvládl však parkur, při němž se mimo hru o přední pozice dostala řada konkurentů. „Koník byl dobrý. Jen potřeboval trochu uklidnit. Celý parkuru jsem si myslel, že máme jen jednu překážku shozenou. Až v cíli jsem zjistil, že padla i desítka. Škoda, jen jsme o ní škrtli.“
V cíli Michalík potřásl rukou bronzovému Capalinimu, který se okolo něj přehnal v závěrečném běhu na rozměklé trávě. „Na trati nebyl čas něco prohodit. Chvíli jsem s Liborem zkusil držet tempo, ale na tomhle terénu běhat moc neumím.“
Večer s reprezentačním kolegou chvíli poseděli u piva, ale nebyla to extrémně bujará oslava. „Já byl hodně utahaný, spíš jsem se těšil do postele. Po sezoně něco vymyslíme,“ mínil Michalík.
Na další hry v Pekingu, kde může startovat v ideálním sportovním věku, vůbec nemyslí. „Je to daleko, stát se může cokoliv,“ mávl rukou.
V hlavě má ještě zbytek této sezony. Za deset dní čeká Michalíka finále Světového poháru v Německu, koncem září pak evropský šampionát v Bulharsku.
