Bez pompy a pozlátka, jak je chtěl mít zakladatel novodobé olympijské tradice baron Pierre de Coubertin, avšak přesto úspěšné. Takové byly I. LOH v Aténách v roce 1896.
Zde se americký trojskokan James Brenden Connolly jako první olympijský vítěz nesmazatelně zapsal do historických análů. Na svůj úspěch ovšem doplatil: vyloučili jej z Harvardovy univerzity, neboť neměl povolené mimořádné prázdniny. Táž univerzita mu v roce 1949 udělila čestný doktorát jako úspěšnému spisovateli a novináři.
Myšlenka fair play jako nezbytná součást olympijských sportovních klání čekala na zneužití jen osm let do amerického St. Louis. Obdivuhodně svěží Američan Fred Lorz tehdy přijímal nadšené gratulace po doběhu maratonu. Ovšem o hodinu později se zjistilo, že na 14. kilometru nastoupil do kolemjedoucího auta, a když z trati běhu odbočilo, křepce vyskočil a doběhl vítězně do cíle. Dočkal se ostudy a samozřejmě diskvalifikace.
Čistý amatérismus byl zpočátku podmínkou. Smutným hrdinou se v tomto směru stal americký indián Jim Thorpe, který vyhrál ve Stockholmu 1912 s obrovským náskokem pětiboj i desetiboj. Za to, že údajně před lety přijal 60 dolarů jako náhradu za cestovné, byl rok poté - na návrh Švédska a kupodivu i USA - zpětně diskvalifikován za profesionalismus. Rehabilitace se dožila po 70 letech pouze jeho dcera. Thorpe zemřel zatracen v roce 1953.
Postupem času se měnil i rejstřík olympijských sportů. Řada zmizela v propadlišti dějin: mimo jiné hod břemenem, šplh na laně, lakros nebo třeba závody motorových lodí a krasobruslení, které se přesunulo do zimních her. Naprostým omylem byly bizarní závody afrických trpaslíků či obrovitých Patagonců v rámci tzv. antropologických dnů v roce 1904.
Od Stockholmu do Londýna (1948) nechyběly též umělecké soutěže. Sám Coubertin - pod pseudonymem - zvítězil ve Švédsku v literatuře. Olympijské medaile obdrželi i český sochař Jakub Obrovský (bronz, 1932) a hudební skladatelé Josef Suk (stříbro, 1932) a Jaroslav Křička (bronz, 1936).
Ve výsledkových listinách olympijských soutěží se najdou všelijaké perličky, například v jezdeckých disciplínách. Na hrách v Los Angeles (1932) zbyly medaile pořadatelům po skokanské Velké ceně národů, protože závod nedokončilo ani jediné ze zúčastněných družstev.
Nečekané diskvalifikace se zase dočkal vítězný tým Švédska v drezúře v roce 1948. Podle předpisů se totiž mohli zúčastnit pouze důstojníci, jenže jednoho ze Švédů údajně povýšili jen dočasně.
V roce 1956 se dějištěm jezdeckých soutěží stal Stockholm, přitom LOH byly v Melbourne. Důvod? Australská vláda nezkrátila povinnou šestiměsíční karanténu zvířat.
Pro olympijský archiv zůstává neznámé jméno nejmladšího olympijského vítěze, francouzského chlapce, který v roce 1900 kormidloval veslařskou dvojici z Nizozemska. Bylo mu asi devět let a ve finále nahradil příliš těžkého kormidelníka Brockmanna, který startoval v rozjížďkách. Nejmladší vítězkou je Majorie Gestringová, která v roce 1936 ve 13 letech vyhrála soutěž ve skocích z prkna. Naopak Švéd Oscar Swahn byl členem stříbrného družstva v dvojstřelu na běžícího jelena v Antverpách (1920) jako dvaasedmdesátiletý kmet.
Za možná nejkurióznějšího olympijského vítěze lze považovat Brita Johna Bolanda, který přišel sledovat tenisový turnaj na první hry v Aténách původně jen jako divák. Když však viděl úroveň zápasů, koupil si raketu, nastoupil a slavil prvenství. Zalíbilo se mu to natolik, že hledal partnera na čtyřhru a našel ho v německém atletovi Fridrichu Traunovi. Ten byl vyřazen v běhu na 800 metrů a chtěl si ještě zasportovat: vyneslo mu to zlato.
Výdrž téměř titánskou nedávno prokázal nejstarší žijící olympijský hříšník a medailista Harry Prieste. Tento bývalý americký reprezentant ve skocích do vody si "vypůjčil" olympijskou vlajku v roce 1920 v Antverpách, kde získal bronz. Zástavu se pak rozhodl vrátit až při minulé olympiádě v Sydney, kdy mu bylo úctyhodných 103 let.
