"Utíká to. Je to jako naskočit do rychlíku, který skončí až v Aténách." Třiatřicetiletá rozehrávačka je klíčovou postavou týmu, tvůrkyní hry.
Olympiádu, na níž bude nováčkem, považuje za megalomanskou. "Ale je to odměna pro každého sportovce. A já nikdy nebyla na mistrovství světa, poznám i jiný basketbal než evropský."
Dcerku Elišku budou hlídat babičky a tety. Manžel Jiří, manažer reprezentace, bude v Aténách také. Ženu k účasti nepřemlouval. Na pokoji v olympijské vesnici spolu nebudou.
"Ještě abych s ním snášela tu nervozitu! Vynahradím si to doma." A dcera? Postrádat ji bude. "Ale pro mě je nejhorší, než odjedu. Na samotné akci mi to už nepřijde. Mezi zápasy budeme mít volný den, tak doufám, že nebudu mít dlouhou chvíli."
Vezme si knížky, které povyměňuje s ostatními hráčkami a lékařem týmu. "Na turnajích je ze mě vždycky knihomol."
Těší se do olympijské vesnice, na další sportovce. "Znám jen brněnské matky: trojskokanku Kašpárkovou a výškařku Hlavoňovou."
A jak by se chtěla rozloučit? "Čtvrtfinále je na takové akci úspěch. Hlavně neudělat ostudu." Pak už se profesionálního basketbalu vzdá nadobro. "Bude se mi stýskat, ale věk nikdo nezastaví."
S manželem mají firmu, plánují další děti. "A když to nevyjde hned, chtěla bych se věnovat postiženým," říká vystudovaná pedagožka. "Práce bude dost, resty nezvládnu do Vánoc. A kdybych neměla co dělat, manžel mě nenechá."
