Přesto dvacetiletá evropská šampionka říká: "Olympijské premiéry se nebojím, vždycky je něco poprvé. A těším se na olympijskou vesnici."
Na vítězném mistrovství světa před dvěma lety jste si zpívala před finále písničky od Beatles. Už máte nějaké nachystané do Atén?
Nevím, co mě zrovna napadne. Doufám, že to nebude něco, co nesnáším. To pak nemůžu vyhnat z hlavy. Ale určitě si budu zpívat Beatles, zpívám si je pořád. Když se nudím, když je mi smutno.
Přesto, asi jste už míň nervózní než před dvěma lety. Na jaře jste dovedla k vítězství finále mistrovství Evropy, i když Němka Pfeilschifterová před vaší poslední ranou začala jásat.
Ona mě určitě tolik nerozhodí. Před dvěma lety jsem proti ní stála poprvé. A stát proti někomu, koho považujete za svůj vzor, to je dost zvláštní. Teď už z ní nemám takový strach, to spíš ona má respekt ze mě. Ví, že jsem ji už několikrát porazila, že jí to zadarmo nedám.
Zvláštní. Říkáte, že střelba je váš koníček, že nemusíte dřít jako ostatní. A přitom máte titul mistryně světa i Evropy. Čím to, že jste tak úspěšná?
Myslím, že je to tou pohodou, hlavou. Sport nemám jako životní jedničku. Tou je můj osobní život. Vím, že chci chodit do školy, pracovat jako fyzioterapeutka. Tam budu mít velké ambice.
Zvláštní filozofie pro vrcholovou sportovkyni.
Sport dělám jen pro sebe a nestresuju se tím, jestli budu první, druhá nebo osmá. Beru to tak, že se z toho poučím a příště zase budu střílet líp. Tohle bude první olympiáda, možná přijde druhá, třeba taky ne. Mezitím budou další závody. Lidi, kteří se strašně stresují, třeba myslí i na peníze. To pak hodně sráží a svazuje.
Když tohle slyší soupeřky, asi musejí padat do mdlob.
Někdy si klepou na čelo. Mají to jako zaměstnání, jako pro mě bude fyzioterapie. Já bych na tom zkrachovala.
|
KATEŘINA KŮRKOVÁ |
Dobře. Ale po tréninku jste byla trochu rozmrzelá. Kdy se u svého koníčku vztekáte? Nevztekám se na střílení, ale na sebe. Když dělám chyby pořád dokola a nemůžu je spravit. Nedokážu třeba vystřelit včas, i když vím, že musím, a soustředím se na to.
Martin Tenk, nejlepší střelec světa za loňský rok, o vás říká, že umíte prostě skvěle střílet.
To je teda dobrák! (smích) Nějak se mi to poštěstilo. Mám prostě svou filozofii. Pokud bych měla se střelbou z rodinných nebo osobních důvodů praštit, tak to bez váhání udělám. Z toho profituju.
Jen z toho?
Martin říká, že mám odvahu ve spouštění. Reakce jsou rychlé. Asi to vychází z čisté hlavy, nebojím se.
Cítíte před olympiádou formu?
Rozhodně jsou tam rezervy. Musí být, aby člověk měl co spravovat. Vzduchovka je dobrá. A v malorážce se to lepší. Nemůžu od sebe očekávat, že v ní na olympiádě udělám obrovský výsledek. Ale je to možné. I když by se muselo všechno sejít, a to není pravděpodobné. Jsem hodně při zemi.
Ale ve vaší oblíbené vzduchovce tolik při zemi být nemusíte.
Přesto jsem. Ale vím, na co mám. Nastřílet 397 bodů, když je to na olympiádě tak 396, budu úplně spokojená. Když budu vědět, že jsem odvedla maximum, je mi jedno, jestli budu ve finále. Je to i o štěstí, protože je tam hodně dobrých lidí.
Přesto, nedávno jste řekla, že na olympiádě chcete něco dokázat. Co to pro vás znamená?
Nejsou to medaile, nic hmotného. Pro mě to znamená , abych tam ze sebe vymáčkla všechno. Aby to nebyl propadák . Abych předvedla, na co mám a třeba o něco víc. Ve vzduchovce bych do finále určitě chtěla.
To se od vás i čeká.
Je to logické. Mám na to, ale vím, že to nemusí být jednoduché. Ale cítím se dobře, řadím se do špičky a šanci mám.
Už přemýšlíte, co zabalíte s sebou do Atén?
Většinou s sebou budu mít věci, které jsme dostali na olympiádu. Mám je už vyprané. Slavnostní košili jsem si jako jedinou nevyzkoušela, tak jsem ji musela zapošít. Vezmu si jen trochu svých věcí, protože to by člověk s sebou musel vzít celý šatník.
Co si nezapomenete přibalit? Talisman?
Jasně. Musím mít modrého pejska, jezdím s ním od začátku, dostala jsem ho od přítele Ondry. Je asi čtyři roky starý a taky podle toho vypadá. Pak asi nějakou knížku.
Jakou?
To nevím. Jen něco na čtení. A němčinu. Vždycky mě baví vymýšlet slovíčka a pak je říct kamarádce Barbaře Lechner, která tam bude taky. Blbneme. Já ji učím česky, ona mě německy.
Vy s sebou povezete hodně těžké tašky. Jen vak se střeleckým oblečením váží kolem 25 kilo, malorážka pět...
Myslím, že s sebou budu mít dobrých pětapadesát kilo, možná víc. Pronese se to.
Spousta lidí si myslí, že byste se mohla živit jako modelka…
Ježíšmarjá, rozhodně ne.
…dáváte si záležet třeba na výběru oblečení, v němž jdete na střelnici?
Chodím hodně ve sportovním. A nosím spíš sukně. Dávám si záležet, aby to k sobě barevně ladilo a mně se to líbilo. Ale módní trendy jdou mimo mě.
Co střelecké oblečení? Převládá účel? Nebo i tady se dají volit barvy?
To musí být především účelné. Barvy se vybírají, vymalujete obrázek, švy, různé díly. Ale ve finále to stejně vypadá trochu jinak.
A zbraň? Máte ke své vzduchovce a malorážce zvláštní vztah, nebo jsou pro vás jen sportovním nástrojem?
Pro mě je to nástroj. Brokovnice, to je něco jiného, to je zbraň. Ale tohle na mě působí jako hračka, i když to tak není. A pojmenovat si je? Takoví miláčci to nejsou.
Přesto, dobrá zbraň tvoří část úspěchu. Pečujete o ty svoje hodně?
Určitě si je nepiglikuju tak, jako třeba někteří jiní. Po každém závodě, tréninku. To se mi zdá přehnané. Ale čistím je a starám se o ně. Vyčištěné musí být.
Dáváte si hodně záležet na výběru pušky a nábojů?
V tom to zase tolik není. Když dosáhnete určité úrovně, je vám jedno, jestli střílíte s tím, nebo oním. I tak střílíte slušně. Když člověk dosahuje vysoké úrovně, je pak dobré mít to nejlepší, co vám sedí.
Zbraně, ty obvykle patří k mužům. Posloucháte narážky? Ženská střílí, ženská za volantem...
Pouštím to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ale slýchám to většinou za volantem, na střelnici je to spíš z recese.
Lidé obvykle chodí na střelnici také kvůli vzrušení, které střelba přináší. Máte podobné pocity?
Ne. Rozhodně ne ty, co oni. Nemohla bych střílet z pistole na figuríny. Radši bych si šla zaběhat nebo hrát basket nebo zkusit něco jiného.
Co je pro vás na střelbě nejtěžší?
To mě nikdy nenapadlo. Tak třeba klečák (poloha v kleče ve střelbě malorážkou na 3 x 20 ran). Jsem dost zkroucená, všechno bolí. Člověk nesmí být v napětí, protože pak se celý třese. Udělat to tak, aby poloha byla přirozená, to je můj oříšek.
Co se vám honí hlavou, když míříte? Střelecké poučky?
Mám vypnuto, nejspíš nemyslím na nic. Člověk se jen podvědomě koncentruje, aby svaly byly uvolněné, ale zase na vodě. Je to složité.
Mezi závody ve vzduchovce a malorážce máte v Aténách pět dní času. Na kterou disciplínu byste se chtěla podívat? Na plavání, kterému jste se sama dlouho věnovala?
Na plavce určitě, aspoň na trénink. Ale asi se mi to nepovede, bez akreditace nebo lístku se člověk nikam nedostane. Ale možná, že to bude volnější, prý jsou lístky tak drahé, že je nikdo nechce kupovat.
Říkáte, že střelba je pro vás zábava, koníček. Co jiného vás ještě baví?
Všechno možné. Je spousta věcí, pro které se nadchnu. Jak jsem se přestěhovala do svého bytu, pěstuju bylinky, mám tam i rajče. Zábav mám hodně.
Kromě rajčat?
Všeobecně sport. Hodně chodím běhat a jezdím na kole, abych střelbu kompenzovala, protože je náročná na záda. A nejoblíbenější je horská turistika, ta mě fascinuje. To je pro mě asi nejlepší regenerace.
 Kateřina Kůrková se soustředí na další výstřel. |
