"Jenže zdání klame," říká lékař Petr Krejčí, který se věnuje sportovcům. "Takoví koulaři mohou vypadat bachratě, ovšem pod jejich hmotností se skrývá dost svalové hmoty. I sprinteři by s nimi měli na jiné trati problémy."
Pro atlety-vrhače je hmotnost důležitá: jednoduše proto, aby sportovce jeho pokus neodhodil. I tak však někdy slaví úspěch chlapík, který není tělnatý. V aténském závodě kladivářů skončil na druhém místě štíhlý Japonec Murofuši.
"Handicap v hmotnosti dohání technikou," míní Krejčí. Podobné to je i u českého oštěpaře Jana Železného.
Úplně jinak to je ve sprintu. Když se v Aténách vedle sebe postavili finalisté závodu na 100 metrů, připomínalo to defilé kulturistů. Vždyť i někteří trenéři vyznávají přímou úměrnost - čím větší objem bicepsu, tím lépe.
Laika to udiví: Nést s sebou břemeno svalové hmoty přece musí být na krátké trati větší dřina! „Ale kdepak. Ty svaly se v podstatě musí unést samy,“ odmítá Krejčí.
Zato svalnatého maratonce asi neuvidíte. Ve vytrvalostní disciplíně by byla klubka majestátních svalů na obtíž. "Říká se, že by měli mít stejnou nohu pod zadkem jako u kotníku," tvrdí s úsměvem Krejčí.
Současný sport už není spojen s klasickou „krásnou“ figurou sportovce. Hlavní je účel. Z atletů tak mají vypracované postavy především desetibojaři, symbol všestrannosti.
Takoví skokani do výšky připomínají spíš pavouky. Mají úplně jiný poměr délky končetin než třeba sprinteři. „Vyhovuje mi, že mám velké rozpětí rukou. Dost si s nimi pomáhám při odrazu,“ říká bronzový medailista Jaroslav Bába. Nemusí mít postavu jak Schwarzenegger.
Vyzáblí, břichatí, vytáhlí. I tak vypadají úspěšní atleti.
