Nedávno se objevila zpráva, že kvůli maléru s Notem 7 si až polovina jeho bývalých majitelů pořídí iPhone. Nejenom je, ale i všechny ostatní, kteří nad podobnou změnou uvažují, čeká otázka, zda si zvyknou na iOS. Přece jen jde o zcela odlišný systém, nebo ne? A v čem vlastně vězí to kouzlo iPhonů, za které jsou někteří lidé schopni hádat se hodiny a hodiny?
Od chvíle, co nám do redakce dorazil nejnovější iPhone 7 Plus jej testujeme z pohledu uživatele Androidu. Nejde nám ovšem o test iPhonu jako takového. V tomto případě nás zajímá pouze to, co je na jeho používání jiné, co dělá Apple nebo Google lépe, jak rychle se na telefony s jablkem v logu zvyká a proč si přece jen přechod k Applu rozmyslet, nebo naopak od Androidu co nejrychleji utéct.
První dojem: kde je moje plocha?
Velká změna hned na začátek. Po prvním nastavení systému a odemčení obrazovky na vás rovnou vyskočí menu s aplikacemi. Widgety na něj nijak nedostanete, pro ně je vyhrazeno místo na vedlejší obrazovce. Jistě, některé grafické nástavby Androidu fungují na podobném principu, jmenovitě třeba MIUI v telefonech od Xiaomi. Ale pokud jste přišli od značek jako Samsung, LG nebo Sony, bude skok rovnou do menu novinkou.
V podstatě to není na škodu, pokud ovšem nepotřebujete mít nějaký důležitý widget okamžitě na očích hned, jak se vám rozsvítí displej. V tu chvíli máte ovšem smůlu. iOS je totiž oproti Androidu striktně uzavřený systém, který si přizpůsobíte maximálně lehce graficky. Jistě, můžete hýbat ikonami či widgety na vedlejší ploše, měnit obrázky na pozadí, ale to je asi tak vše. Co vidíte po zapnutí telefonu, je zkrátka finální produkt, tak jak ho v Applu navrhli.
Asi největší nezvyk je však přehození vytahovací roletky s rychlými nastaveními. Ještě skoro po měsíci jsme při hledání rychlé volby pro wi-fi nebo bluetooth sahali po vrchní hraně displeje a pak se divili, kam se tlačítka pro rychlá nastavení vytratila. Zde se totiž nacházejí pouze notifikace. Pro rychlé volby musíte vyvolat druhou nabídku potažením od spodní části displeje. Na jednu stranu to v podstatě ničemu nevadí, jde zkrátka o vlastní koncepci, nicméně u Androidu je patrné, že stačí jen jedna roletka na všechno.
Apple iPhone 6s a Sony Xperia Z5 Compact
HTC One A9 a iPhone 6s
Mezi další drobná prvotní překvapení patří například to, že notifikace na zamčeném displeji můžete smazat, ale zobrazují se i nadále v oné vrchní notifikační liště, a je tak potřeba je zavřít ještě jednou. Specifikem nových iPhonů je pak také i funkce 3D Touch, což znamená, že se vám u některých položek nabízí dvě odlišné funkce, pokud je jen lehce dlouho podržíte, nebo zatlačíte na displej. U Androidu se s touto funkcí prakticky nesetkáte, zatímco u iPhonů je běžná v posledních dvou generacích.
Elegantnější ovládání, nebo ne?
Předchozí uživatelé Androidu, zapomeňte na klávesy „zpět“ a „správce aplikací“, vše obstarává středové tlačítko. Slouží jednak jako klasický návrat na domácí plochu (to z Androidu známe), ale také právě jako správce aplikací, pokud ho rychle stisknete dvakrát po sobě. A co tlačítko pro návrat zpět? Neexistuje. Buď se vrátíte rovnou zpět na plochu, nebo pohyb mezi nabídkami řešíte vždy nějakou připravenou volbou na displeji v rozích, popřípadě gesty jako potažením doprava a podobně. Je to problém? Nikoliv. Zvyknout se na to dá, a brzy vám tato funkce chybět přestane.
Dalším specifikem iPhonů je mechanické přepínací tlačítko pro tichý režim. Je to drobnost, ale nakonec nám přijde o hodně praktičtější než vypínat zvuky přes klasickou nabídku v nastaveních či rychlých volbách. Vypnout zvuky tak můžete v podstatě i poslepu, když máte mobil v kapse a třeba vám začal zrovna zvonit v nevhodnou chvíli, nebo se jen pouhým pohledem na ležící telefon ujistit, že máte zvuky zrovna zapnuté nebo vypnuté. Ano, není to výsadou iPhonu, už jsme se s touto mechanickou klávesou setkali i u některých androidů, ale je to spíše vzácnost.
iPhone SE je kompaktní alternativou k velkým iPhonům
Obecně se však dá říci, že dvě výše zmíněné kategorie ovládání stojí spíše právě na takovýchto drobnostech. V zásadě se od sebe tyto operační systémy, potažmo telefony, jež je využívají, příliš neliší. Jakmile se zkrátka androiďák odnaučí hledat tlačítko zpět a naučí vytahovat roletku pro rychlá nastavení zespoda, je to prakticky stejná uživatelská zkušenost.
Aplikační obchod vám požírá peněženku
Překvapením je aplikační obchod App Store. Oproti Google Play je zde o poznání více placených aplikací, dokonce se zde setkáte i s některými placenými, které jsou na Androidu zadarmo. Android naopak více bazíruje na aplikacích, které jsou v základu ke stažení zdarma, ale poté se v ní nacházejí další drobné poplatky. Ani v jednom případě však nelze říci, že by aplikací nebylo dost. App Store je sice podstatě uzavřenější a Apple si do svého obchodu zkrátka nepustí cokoliv, co si někdo doma naprogramuje na koleni, ale zato má kolikrát přednost. Některé populární aplikace nebo hry tak vyjdou nejdříve na iOS a až později na Android. Systém od Googlu své nedostatky naopak dohání kvantitou a otevřeností systému.
Ještě se zdržíme u aplikačního balastu, který v telefonu najdete po prvním spuštění. Apple rozhodně nástroji nad rámec základního využití nešetří, takže v telefonu naleznete i takové věci jako sledování akcií, vyhledávání podcastů, nástroj pro chytrou domácnost a spoustu dalších. Ještě donedávna měl Apple u svých uživatelů vroubek za to, že se tyto nástroje nedaly odinstalovat, ale to se naštěstí v poslední verzi systému změnilo.
iOS 10
Android je samozřejmě aplikačním balastem také proslulý, byť se liší od výrobce k výrobci. Existuje totiž také „čistá verze“ (typická třeba pro značku OnePlus), což je objektivně uživatelsky příjemnější zážitek než si po prvním spuštění hned v telefonu uklízet. Ale samozřejmě u Androidu existují i výrobci, kteří nejen nacpou pro mnohé naprosto zbytečnými aplikacemi, ale ještě třeba navrství vlastní grafické rozhraní, takže telefon vybalujete v podstatě už „zaplácaný“.
Specifikem přechodu z Androidu na iOS je ovšem absence jakýchkoliv aplikací od Googlu. Jistě, můžete si nechat synchronizovat kontakty z Google účtu a připojit si vlastní e-mailovou schránku, ale to je vše. Pokud jste zvyklí na mapy, disk, hudbu, fotky nebo třeba aplikaci YouTube od Googlu, vše musíte do telefonu naopak doinstalovat.
Něco u Applu prostě nenajdete
Nezvyk představuje i nutnost používat program iTunes, přes který si musíte do iPhonu nahrávat vaše písničky nebo filmy. Oproti jednoduchému „připojím jako flashdisk“ u Androidu je to skutečně krok zpět, jmenovitě si vzpomínáme na podobný systém z roku 2010, kdy Samsung používal ke správě multimédií v telefonu nástroj Kies.
Pokud si pořizujete nejnovější iPhone 7, je navíc ještě nutné počítat s absencí sluchátkového jacku a mít vždy po ruce adaptér na Lightning, pokud používáte svoje běžná sluchátka. Několikrát se nám stalo, že jsme bezmyšlenkovitě vytáhli telefon z kapsy, začali hledat kulatou zdířku pro jack, jen aby nám došlo, že je vlastně ještě potřeba vylovit z kapsy nebo batohu onu redukci. To se vám (zatím) u Androidu skoro nestane.
iPhone 6, iPhone 6 Plus a jejich starší sourozenci
Dál už je to trochu ten samý příběh pořád dokola. Apple nemá vlastní virtuální realitu, vystačit si musíte pouze z univerzálním řešením v podobě Cardboardu od Googlu. Každoroční výčet nedostatků, které jsou (zejména fandy Androidu) Applu vyčítány, zahrnuje absenci paměťových karet, bezdrátového nabíjení, vyměnitelné či vysokokapacitní baterie nebo notně omezené funkce NFC. Jenže pro Android taktéž platí, že téměř vždy musíte dělat podobné kompromisy: prémiovému samsungu nevyměníte baterii, topmodel od Sony nenabijete bezdrátově, do jiných telefonů zase nepřidáte paměťovou kartu a podobně.
Obecně se však dá říci, že pokud stálý uživatel Androidu dostane do ruky iPhone, žádná velká španělská vesnice to není. Až na pár drobností se na iOS a specifika ovládání dá zvyknout poměrně rychle. Je pak pouze na každém uživateli, jak dlouho to bude trvat. U nás to trvalo zhruba měsíc. Pokud tedy náhodou zvažujete odchod od Androidu, iPhonu se určitě nebojte. Je to telefon jako každý jiný, se svými nedostatky i přednostmi.
