Vypnula jsem mobilní telefon přesně o silvestrovské půlnoci. "Tak, chlapče, hodně štěstí," vyťukala jsem synovi svou poslední SMS a tradá, vítej, božské Ticho!
Nejsem bláhová, abych si dávala jakákoli novoroční předsevzetí a usvědčovala se tak trýznivě z nedostatku pevné vůle. Natož abych se rozhodla staromilsky dokazovat okolí, že se dá žít bez mobilu (neboť samozřejmě dá), a koledovala si tak o titul Konzerva roku.
Ne, tohle byl čistě výsledek redakčního špičkování na poradě. Co takhle zkusit vypnout přístroj. Otestovat si to na vlastní kůži. Na jeden týden.
Co se mohu dozvědět? Kolik lidí mě marně shánělo, kolik zásadních informací jsem se nedozvěděla, kolik neopakovatelných životních nabídek jsem zmeškala. A jak moc na tom záleží.
Předběžný účet2 pozdní příchody do práce (v mobilu mám budík), 1 zbytečná cesta po Praze, protože jsem se neměla jak dozvědět, že nikam jezdit nemám, 5 spokojených přímých podřízených, které jsem nemohla permanentně úkolovat, 1 nespokojený přímý nadřízený (dtto), 5 minut citové újmy, když jsem se nemohla esemeskou okamžitě někomu svěřit, že jsem úspěšně vystála 20minutovou frontu na Opencard, 3,5 hodiny ušetřeného času (vycházím-li ze svého průměrného počtu 30 odeslaných zpráv denně a minuty strávené vyťukáváním každé z nich). |
Pan N., má láska
Můj mobil, Nokia E65. Má své nezaměnitelné místo v manželské ložnici, je v noci posledním a ráno prvním, komu věnuji svůj pohled.
Měla bych nás trochu představit. Můj mobil, červená Nokia E65 (poctivé nálezce předchozích dvou ks, ztracených předloni v taxíku a loni v baru, tímto prosím o vrácení), je cosi jako moje dvojče, s nímž mě pojí silné citové pouto. Pan Nepostradatelný.
MobilomanieČeši milují mobily Mobil vlastní 90 procent obyvatel, na jednoho Čecha včetně kojenců připadá dokonce 1,3 SIM karty. V roce 2000 počet SIM karet poprvé předstihl počet pevných telefonních linek, které od té doby zaostávají pěkně na chvostu: v zemi jich jsou necelé dva miliony. Naopak co domácnost, to v průměru dva mobily. A více než průměrných tři a půl tisíce korun ročně na provoz každého z nich. Milovníci mobilů Největší mobiloví maniaci jsou studenti – ve věkové kategorii nad 16 let ho má 99 procent českých studentů, což je víc než průměr EU (97 procent). Mezi 16 a 34 roky nepoužívají mobil jen dvě procenta lidí, mezi seniory polovina. Více maniaků je mezi vysokoškolsky vzdělaným a movitějším obyvatelstvem, ale to sotva někoho překvapí. Vánoce s mobilem Češi ročně pošlou celkem 7 miliard SMS, což je 700 zpráv na hlavu včetně té kojenecké. Největší žně mají operátoři (opět nepřekvapivě) o Vánocích a na konci roku. O těch posledních si lidé poslali 71,4 milionu SMS a přes 800 tisíc MMS. Každý Čech odešle v průměru 28 textových vánočních přání (většinou takových těch hromadných). Mobil se také znovu vyšvihl na čelo žebříčku nejčastějších vánočních přání. Ještě loni to byla domácí pekárna. Podle internetové nákupní galerie MALL.cz byl v prosinci největším prodejním hitem dotykový Samsung následovaný stelivem pro kočky. Vypínání a zálohování Téměř dvě třetiny Čechů nevypínají mobil ani přes noc, polovina ho nevypíná téměř nikdy. Jen jeden z deseti to tak ovšem dělá kvůli práci. Sedmdesát procent lidí si nepamatuje ani pět uložených čísel. A ačkoli si lidé ze všeho nejvíc cení kontaktů, které mají v mobilu uložené, jen čtyřicet procent si je zálohuje. I ti svědomitější to udělají tak jednou ročně. Avšak pozor: někteří si je ještě přepisují ručně na papír! |
Jak zjišťuji v jednom ryze nevědeckém testu na internetu, splňuji hned několik parametrů psychické závislosti. (Testovací otázka č. 3: Máte pocit, že na vás svět zapomněl, když jste v poslední půlhodině nedostali ani jednu SMS?)
Na celý ten týden off-air jsem se tudíž náležitě pochystala a několikrát ho také pod různými záminkami odložila. Připravila jsem na něj nejužší okruh svých blízkých a především si pečlivě vytiskla seznam všech svých kontaktů. V tom jsem měla, uznávám, velkou výhodu oproti člověku, který je ztrátou mobilu stižen bez varování. Schválně, kolik uložených čísel znáte nazpaměť? Znáte číslo na pevnou linku domů, pokud ji ještě vůbec máte? Já si to svoje nebyla schopna zapamatovat za celých těch sedm dní.
Ze všeho nejvíc jsem však byla zvědavá na psychickou újmu ze ztráty blízkosti pana N. Kontaktu se světem, který mě má neustále přesvědčovat, že existuju. Že jsem nepostradatelná.
Nesurfuju. Nefotím. Spím
První den neustále mimoděk kontroluju, že jsem si nezapomněla mobil a že ho mám v kabelce (nemám). Kdykoli uslyším nějaký zvuk či zavrnění připomínající vyzváněcí pípnutí či příchozí SMS, snažím se ho nahmatat (nemám co).
Trávím Silvestra a Nový rok na horách, prší, ale nemohu se podívat v mobilu na internet, kdy k sakru přestane (dělám, že věřím předpovědím).
Nemohu sdělit své známé, že prší pořád, takže nepřijedeme na bobovou dráhu. (Čteš to, milá Jarko? Tak už to víš a promiň.)
Nechodí mi zprávy z iDNES.cz, a to mám druhý den službu v redakci.
Nemohu si nastavit budík, a jak se přesvědčuji hned druhý den ráno (trochu později ráno), organismus je nastavený na pana N. a jiného nebere.
Jdu na tramvaj, leč nemám nabitou Opencard, měla bych někde sehnat jízdenku. Spěchám, budu si ji muset koupit přes mobil. Bingo, nekoupím, nemám jak. Takže rychle do metra k automatu na lístky.
Ale v zásadě se nic fatálního nestalo.
Na schůzku druhý den naopak dorazím naprosto včas, vím totiž, že nemám manévrovací prostor na ono: Prominte 10 minut zpozdeni. Druhý účastník schůzky, který ví, že mi nemá kam napsat totéž, je obdobně dochvilný. Vida!
Navečer jedu zbytečně vyzvednout dceru na trénink, který odpadl, a na odvoz byl mezitím povolán tatínek, ale kupodivu mě to ani nevykolejí. Ostatně vzteklou SMS bych ani neměla komu poslat. Večer se spolu učíme hrát na klávesy a celé dvě hodiny nás nic neruší. Máma je OPRAVDU doma! Zvláštní pocit. Příjemný.
Jakže mi to řekl Jan Mlčoch, kurátor pražského Uměleckoprůmyslového muzea, o němž vím, že mobil programově nemá? "Raději zůstanu déle v kanceláři a vezmu si méně dovolené, ale hlavně ať si práci nenosím domů." Taky mluvil o komunikačních "plevách", takovém tom věčném: Ještě si zavoláme a upřesníme. Zavolám za chvíli... A kvůli kolika pitomostem!
Ivana Lukešová, která dělá mobilní telefonní ústřednu svému muži, kritikovi Janu Lukešovi (další člověk odmítající vlastnit mobil), aby měl klid na práci, má k tomu vtipnou historku. "Volal jeden známý, a že chce Honzu, potřebuje prý poradit, jaké se v jednom slově píše i. No nevím, co by bylo, kdyby Honzovi každý takto volal, je trochu zuřivější..." Nejsem paní N.
Sama zjišťuji, že jsem bez mobilu klidnější a méně ve střehu. Že umím odpočívat, odstřihnout se, byť je to z donucení. Že všechno se dá nějak zařídit, i když to někdy déle trvá. Jistě, mám mail, můžu volat na mobil těm druhým, můžu poprosit asistentku, aby kolegovi vyřídila, že se zdržím. Mohu ale také dojít za spoustou lidí osobně – příjemné zjištění, že neexistují jen virtuálně. Kolega mi pro změnu esemeskuje přes asistentku, že se zdržel v nemocnici a nestíhá schůzku. Skoro se na ten displej bojím pohlédnout, jako by to bylo ďáblovo zrcadlo.
Kupodivu se mi s větším či menším úspěchem daří zastihnout i lidi z kategorie Nezastižitelných, rozuměj ty, kteří žijí a fungují bez mobilu. „Haló,“ ozve se režisér Hynek Bočan hned napoprvé (téměř mě to zaskočí) ve sluchátku pevné domácí linky. Mimochodem, znáte ještě vůbec její hluboký, jakoby vzdálený tón?
Vědci také milují mobilyRádi nad nimi bádají. Kromě dohadů, nakolik mohou mobily způsobovat nádory mozku, už existuje nemoc zvaná nomofobie. Projevuje se prokazatelnou úzkostí, jakmile se člověku vybije baterka nebo se ocitne mimo dosah signálu. Podle studií tím trpí každý druhý člověk, naštěstí vědci mají sklon v počtu diagnóz přehánět. Další badatelé zase opublikovali zjištění, že mobily škodí pleti. Z užívání mobilního telefonu se prý mohou dělat pupínky na tvářích nebo na uších. Za všechno může nikl, který se uvolňuje z přístrojů. Tak pozor na to. Ticho, klid, pohoda Večer se společně s dcerou učíme hrát na klávesy a celé dvě hodiny nás nic neruší. Máma je OPRAVDU doma! Zvláštní pocit. Příjemný. |
"Tuhle mi zrovna volal jeden váš kolega a chtěl mi něco poslat přes internet. Říkám mu: Já ho, pane, nemám, pošlete mi to poštou. To je takový ten velký barák, víte? napověděl jsem mu, když oněměl v úžasu. A víte vůbec vy, že dopis dnes dojde během čtyřiadvaceti hodin?"
Pan nepostradatelnýRozměry: 105 x 49 x 15,5 mm Hmotnost: 115 g Uložené kontakty: 400 Uložené zprávy (nikdy nemazat!): 165
Nejoblíbenější funkce: SMS, přepínání z hlasitého do tichého režimu (zvlášť oblíbenou a častou hrou je hledání mobilu, který má vypnuté zvonění), budík a kalendář se zvukovými upomínkami (ráda je obměňuji a pak opět neslyším, což nevadí, protože na ně stejně nemám čas) Největší podraz pana N.: Nemá obrázkové smajlíky. A vůbec je už trochu out. Ale přesto ho miluju a jiného nechci. |
V pečlivě zorganizovaném čase přizpůsobeném nepřítomnosti pana N. jsem se dopustila přece jen jednoho opomenutí. Zapomněla jsem zavolat paní na úklid! Chodí každý čtvrtek ob týden, jenže chudák netuší, jak začneme v letošním roce. Avšak v devět ráno paní stojí za dveřmi: „Řekly jsme si, že zase na začátku roku a dnes je první čtvrtek.“ Neuvěřitelné. Věci fungují, jak mají, i bez věčného ujišťování se předem. Omlouvám se, jestli mě nemohla sehnat. „Ale já vás nesháněla,“ odpoví.
A mně najednou dojde, že mi za těch sedm dní vlastně nikdo neřekl: Co se děje, nemůžu tě sehnat?! Ani frekvence mailových spojení se nezvýšila. Že by člověk nebyl až tak nepostradatelný? Trošku to zaskočí. Ale není od věci si to jednou za čas uvědomit.
Post scriptum
Hodinou před uzávěrkou článku si zapínám mobil. Beru jej do ruky jako svátost, těším se a netěším zároveň. Baf, 37 esemesek. Pár milých pozdravů, které nespěchaly. Pět urgencí z banky, že si mám vyzvednout kartu. Jeden test od editorky, zda nešvindluju. Jen jednu zprávu jsem opravdu propásla. Asistentka píše: "Až vystojím nekonečnou frontu na Opencard, jdu si pro salát. Chcete někdo taky vzít?"
Vítej zpátky, pane Nepostradatelný. Vše při starém?
