Během návštěvy Paříže v minulém týdnu jsem ve volném čase stihl navštívit na pár hodin také prakticky nejznámější muzeum umění na světě, Louvre. Mobilový svět však nás redaktory technologického magazínu svazuje na každém rohu a tak jsem v této spojitosti mohl sledovat zajímavý, až dalo by se říci bizarní kulturní fenomén.
Kdo již také někdy tuto slavnou galerii navštívil, jistě ví, že většina rozlehlých prostor galerie v Louvru působí hustotou návštěvníků jako každé jiné turisticky exponované muzeum. Něco zcela jiného však zažijete v místnosti se slavnou Monou Lisou od Leonarda da Vinciho a v těch bezprostředně okolo ní. Tam to totiž hustotou návštěvníků připomíná spíše kotel na rockovém koncertu.
Místnosti nedaleko slavného díla. Už tady začíná být pořádně těsno
Odpovídá tomu dokonce i fakt, že velká spousta lidí, kterým se ještě nepovedlo protlačit do blízké vzdálenosti k uměleckému dílu, má napřaženou ruku s mobilem nad hlavou. Dokonce jsem zahlédl i několik selfie tyček, které jsou mimochodem v tomto muzeu zcela zakázané. Ale zde je to taková mela, že mají zaměstnanci muzea plné ruce práce už jen se zvládáním onoho davu.
Právě ona hustota obrazovek mobilů je něco, co je v kontextu umělecké galerie pořád docela bizarní fenomén. Ano, není vůbec nic špatného na tom si vyfotit dílo, které vás zaujalo (focení bez blesku je povoleno), nicméně dav právě u Mony Lisy sází jednu fotografii za druhou, jako by byli na koncertu slavné kapely.
Největší tlačenice, jakou kdy v muzeu umění zažijete
Ale to pořád není to nejzvláštnější. Po příchodu do místnosti se asi 15 minut tlačíte v davu a děkujete správcům muzea za intenzivní ventilaci vzduchu, jelikož bez ní byste se v místnosti plné lidí rychle udusili. Jenže pak přijde moment, kdy před sebou konečně nemáte jen něčí zpocený zátylek, ale zhruba pět metrů prostoru, zábradlí a pak ono slavné umělecké dílo za pořádně silným ochranným sklem. A tady se najednou spousta lidí otočí zády místo toho, aby si konečně dílo mohli pořádně prohlédnout.
Vysvětlení je prosté. Mobil, který většina lidí do této chvíle držela nad hlavou, v tuto kýženou chvíli naopak slouží k pořízení selfie fotky, aby se dotyčný mohl pochlubit: „Podívejte se, protlačil jsem se davem a byl jsem tady.“ V tuto chvíli rovněž startují i hádky s personálem muzea, který se snaží návštěvníky držet za páskou značící zákaz vstupu. Každý se chce totiž natlačit o něco blíže, aby zároveň zvládl natáhnout ruku v opačném směru a vyfotit se tak, aby se do záběru vešlo vše podstatné. A to pak dráždí nejenom ty návštěvníky, kterým někdo najednou strká mobil před obličej, ale také personál, který hlídá onu pásku.
Otočte se zády, teď začíná souboj o to nejlepší selfie
A co teprve, když už jste dostatečně ocenili onen mysteriózní pohled ženy v portrétu a chcete se dostat pryč? Pravděpodobně budete trvalou součástí několika skupinových selfie fotek, jelikož teď nastává ten největší boj se „selfíčkáři“ a jejich napřaženýma rukama. Běda, jak byste jim snad chtěli ubrat místo vaším pohybem. Naštěstí stačí upřít zoufalý pohled na personál, který lidem bez možnosti se hnout z místa obvykle uvolní pásku a nechá je odejít oním prázdným prostorem.
Ačkoliv je Louvre jinak nádherné muzeum umění, část s Monou Lisou je v podstatě degradována na pouťovou atrakci. Nutnost si s obrazem fotit selfie a potřeba mít co nejdokonalejší fotku navíc prodlužuje čas, po který dotyčný blokuje přední řady a přispívá tak k bobtnání ohromného shluku lidí, který se zde tvoří. Nechci teď působit jako snob, sám jsem neodolal si dílo na památku vyfotit (byť bez vlastního obličeje), nicméně nakonec jsem si vlastně fotil právě dav selfíčkářů a svítící obrazovky všude okolo. A asi jsem nebyl jediný.
Dostaňte se do muzea nejmodernějšího umění. Stačí jedna povedená fotka |
Kontrast celé situace pak hezky dokresluje fakt, že jakmile se z tlačenice vysvobodíte a odejdete z místnosti, ihned za ní na vás bude čekat několik dalších známých děl od Leonarda da Vinciho. A třeba u díla Madona ve skalách postávalo odhadem tak deset lidí a portrét Svatého Jana Křtitele vedle jsem si dokonce prohlížel úplně sám.
