"Neměli jsme vysílačky, e-maily, prostě nic. Jediný komunikační prostředek byl klasický telefon u nás doma," říká Monika Pajerová z tehdejšího studentského stávkového výboru.
Když studentští vůdci vedli demonstraci z Albertova do centra Prahy, tak ještě netušili co je na Národní třídě čeká. "Měli jsme pár lidí, kteří obíhali celý průvod, ale nějak nás nenapadlo někoho poslat dopředu," říká Pajerová. "Kdybychom tehdy měli mobily, mohlo to tenkrát dopadnout všechno jinak," dodává.
Když se po rozehnání demonstrace sešli organizátoři v Obecním domě, tak marně sháněli ty, kteří nedorazili. "Sešla se nás jenom půlka a mě se navíc ztratila sestra. Až druhý den jsme zjistili osudy ostatních," vzpomíná Pajerová.
Jak vypadá moderní organizace protestu?
Na velkých demonstrací dneška je tomu už jinak. Masových protestů se po sedmnáctém listopadu dočkala Česká republika o jedenáct let později, kdy se v Kongresovém centru uskutečnilo zasedání Mezinárodního měnového fondu. Masové protesty tehdy organizovala iniciativa INPEG.
Při přípravě demonstrací se už tehdy využívala hlavně internetová komunikace. "Hodně věcí se domlouvalo přes e-maily. Dnes bychom pravděpodobně využívali programy jako Skype a podobně," vysvětluje Viktor Piorecký, jeden z bývalých představitelů organizace INPEG. Na ulici jsou pak ale podle bývalého organizátora telefony, stejně jako informátoři, nezastupitelní.
"Neměli jsme techniku, neměli jsme e-maily"
Listopadoví organizátoři to měli těžší. "Organizací stávky jsme strávili víkend se sluchátkem na uchu," popisuje plánování největší české vysokoškolské stávky druhé poloviny dvacátého století Pajerová.
Chyběla jim technika, a samizdatové noviny se přepisovaly na psacích strojích. "Během stávky jsme dostali od francouzské ambasády fax a papíry. Od Američanů jsme zase dostali kopírku," popisuje vybavení listopadového koordinačního centra v Řetězové ulici Monika Pajerová.
"Během protestů jsme používali hlavně mobilní telefony, v naprosté většině předplacené karty. K dispozici byly ale i nějaké vysílačky," vzpomíná Piorecký. "Tenkrát navíc ještě fungovaly neomezené anonymní SMS brány u všech operátorů," dodává.
Ani mobilní komunikace však nenahradí osobní účast. Proto se stále využívají pozorovatelé, kteří fungují i jako rychlé spojky. "Během protestů se samozřejmě využívali. Jezdili většinou na kolech nebo skůtrech a měli přehled o tom, co se kde děje," vysvětluje Piorecký. "My jsme neměli nic, s pořádáním takových velkých akcí nám chyběly zkušenosti, a sama se divím, že to tenkrát vyšlo," říká Pajerová.
Mobilní revoluce už jsou běžnou praxí
Mobily a internet slouží díky své rychlosti a anonymitě demonstrantům i pořadatelům svobodných tanečních parties. Kromě toho však tento komunikační kanál využívají s oblibou i teroristé a zločinci.
Právě díky nim, a také mobilnímu spamu, volají vlády po zrušení anonymity předplacených karet. Mobilní telefony zařadila do programu boje proti terorismu i Evropská unie. Ukázalo se totiž, že při posledních velkých bombových atentátech měl často poslední slovo mobil. - více zde...
Jen málo zemí zná sílu krátkých textových zpráv lépe než Filipíny, kde blesková kampaň shromáždila stovky tisíc lidí v ulicích a vyhnala prezidenta Josepha Estradu. Filipínci každý den pošlou nejméně 200 miliónů SMS - to znamená více než dvě SMS na osobu denně.- více zde...
Poklidnější demonstrace síly moderní komunikace si užil i americký prezident George Bush, jehož návštěvu Argentiny mu místní zpestřili vyvěšením černých praporů. Akce byla organizována jak jinak než textovými zprávami a e-maily.
Francouzská policie si zase neví rady s organizací přistěhovaleckých nepokojů, které se rozhořely po celé Francii. Ty jsou podle ochránců zákona organizovány pomocí e-mailů a mobilních telefonů, což je pro policii velice náročné hlídat.
Mobilní telefony využívá ale i strana, stojící většinou proti demonstrujícím. Čínská policie poslala na jaře třicet miliónů varovných textovek, ve kterých se snažila zabránit protijaponským demonstracím. Ty plánovali aktivisté na svátek práce. - více zde...
