V souvislosti se spuštěním rychlé mobilní datové sítě a služby Data Express u Eurotelu se ozývají hlasy jeho konkurentů po tom, aby Eurotelu byla frekvence v pásmu 450 MHz odebrána, nebo aby bylo poskytování této služby určitým způsobem regulováno. Logickou námitkou Eurotelu i ČTÚ je fakt, že Eurotel tento licenční příděl dostal v roce 1991 na 20 let a nelze jej odebrat, znárodnit. A tak přišla další vlna otázek konkurentů: "Podívejte se na to, jakým způsobem Eurotel licenci dostal".
Tato otázka samozřejmě podsouvá myšlenku, že Eurotel k licenci přišel nějakým pololegálním způsobem a k jejímu odebrání, že je důvodů více, než dost. V živé paměti jsou ještě šarády s licencí TV Nova a člověk se neubrání dojmu, že by něco na tom mohlo být. Právě proto stojí podívat se zpět do historie na to, jak Eurotel k licenci opravdu přišel.
O tom, jak se Eurotel stal držitelem NMT licence, jsem si před rokem povídal s dr. Ivanem Laškou, tehdejším náměstkem ministra dopravy a spojů a člověkem, jehož podpis licence Eurotelu nese.
Po revoluci, na počátku roku 1990 začala vláda řešit najednou několik problémů. Jedním z nich byl fakt, že prakticky všechny podniky byly státní, velmi neefektivně řízené a že bylo potřeba jim najít moderní management a konkurenceschopný výrobní program. Dalším problémem byla dezolátní infrastruktura a to nejenom telekomunikační. Penetrace pevných telefonních linek se v roce 1989 pohybovala na 15%, na zavedení telefonní linky se čekalo mnoho let a datové sítě kromě telextu a (rozhlasu po drátě) prakticky neexistovaly.
V roce 1990 se vláda začala rozhlížet po zájemcích o "rodinné stříbro" – o podniky považované za klíčové součásti českého průmyslu. Jedním z kroků vlády byla tedy nabídka na založení společného podniku, v němž by tehdejší SPT Telecom držel 51% a strategickému partnerovi by se nabídlo 49% - tento společný podnik měl získat licenci na provozování veřejné datové sítě a sítě mobilních telefonů.
V roce 1990 ještě telekomunikacím nerozuměl každý nádražák, jako dneska a také zdaleka nebylo jasné, že mobilní telefony budou takovým hitem, jakým se později stalo. Proprietární analogové radiotelefonní sítě v Evropě sloužily již od sedmdesátých let, ale mnoho účastníku nepobraly, například německá B-Netz měla ve dnech své největší slávy 27 000 klientů a až její nástupkyně C-Net (podobná NMT) měla v polovině devadesátých let 800 000 klientů. Největšího rozmachu nabývaly mobilní telefony v USA a ve Skandinávii, ale v roce 1990 bylo ještě předčasné hovořit o nějakém nezvratném trendu, protože mobilní telefony stály mnoho tisíc dolarů a ani tarify nebyly pro běžné volání - i v těchto zemích se jim tedy dostávalo vlažného přijetí a byly výsadou bohatých, tedy třídy, která v Československu prakticky neexistovala.
O společný podnik s SPT Telecom projevilo zájem několik telekomunikačních operátorů, zejména pak France Telecom, Deutche Telekom a americké konsorcium Atlantic West. Vláda měla nad čím přemýšlet. Existovalo několik kritérií – tak především se žádalo, aby operátor měl zkušenosti s provozem veřejné datové sítě, o kterou šlo vládě především. Zároveň bylo vhodné, aby měl zkušenosti s mobilní sítí, protože obě záležitosti hodlala vláda spojit. A také bylo nutno přihlédnout k politickému hledisku – k tomu, jak vstřícná je která vláda a bylo vhodné si nerozházet ostatní tím, že se všechno "stříbro" prodá jen do jedné země.
Nejrychleji jednání probíhalo s američany, kteří měli o provoz veřejné datové sítě eminentní zájem a byli ochotni do společného podniku investovat nejvíce. V té době navíc probíhaly přípravy na návštěvu amerického prezidenta v Praze a zdálo se být vhodné při té příležitostí celý obchod uzavřít. Konsorcium Atlantic West (joint venture mezi US WEST International, Inc. a Bell Atlantic International Inc.) splňovalo všechna kritéria zejména v požadovaných zkušenostech s provozováním veřejné datové sítě a uvolilo se i provozovat síť mobilních telefonů, ačkoliv o tu mělo paradoxně tehdy podstatně menší zájem, než o veřejnou datovou síť. Vláda tehdy šalamounsky rozhodla, že nově založený společný podnik Eurotel koupí dvacetiletou licenci pro pásmo 450 MHz na služby analogové mobilní sítě NMT a automaticky také nárok koupit si licenci na digitální telefonní systém GSM, jenž v té době právě procházel standardizačním kolečkem (a o dva roky odstartoval v prvních zemích). Kromě licence na NMT také společnost získala výhradní pětiletou licenci na provozování veřejné datové sítě. Eurotel tedy vznikl 16. listopadu 1990 (tehdy získal licenci, do rejstříku byl zapsán později) a 12. září 1991 spustil svou síť NMT. Cena licence pro NMT síť byla údajně zhruba 800 milionů Kč, tedy cena při přepočtu na šířku pásma vyšší, než jakou zaplatili operátoři později za pásmo pro 3G sítě.
Součástí vládní strategie nakládání s rodinným stříbrem bylo zabezpečení i dalších tehdy státních podniků. Zabezpečením pro České radiokomunikace se měl stát koncem roku 1991 společný podnik Radiokontakt Operátor (vzniká v lednu 1992), jenž získává výhradní licenci na provozování radiopagingového systému RDS. Tehdy byl paging považovaný za lukrativnější zakázku, než mobilní telefony, protože byl masově používanější – jak v USA, tak v západní Evropě. Radiokontakt Operátor byl společný podnik s Teledifusion de France, což byla stoprocentní dceřinka France Telecomu. Původní podíl France Telecomu 49% narostl na dnešních více jak 62%, společnost je ale v likvidaci. V té době byl ještě Deutche Telekom s France Telecom zadobře a německá vláda se spokojila s prodejem Škody Mladá Boleslav do rukou koncernu VW. Tímto trojím rozdělením česká vláda upokojila všechny (solventní) zájemce o vliv nad českým průmyslem - USA, Francii i Německo.
České Radiokomunikace jako určité odstupné za to, že nedostaly licenci ani na mobilní síť NMT ani na veřejnou datovou síť, dostaly automaticky nárok na licenci pro GSM. Její udělení v roce 1996 proběhlo podle zaběhnutého scénáře, kdy vítěz tendru založil s Radiokomunikacemi společný podnik. A vítězem se tehdy stalo konsorcium vedené Deutsche Telekomem, společný podnik se jmenoval RadioMobil (dnes T-Mobile) a stal se druhým mobilním operátorem.
Až postupem času se ukázalo, že mobilní licence byly největším požehnáním. Síť NMT společnosti Eurotel měla v době největšího rozmachu přes 100 000 klientů, což je oproti dnešním počtům uživatelů vcelku směšný počet – i pokud započítáme tehdejší vysoké ceny, ale GSM sítě šly záhy po svém startu do statisícových počtů. Zatímco pagingové sítě v podstatě skončily a jediný veřejný provozovatel Multikontakt je dnes nabízí už jen velmi vlažně, také veřejná datová síť se neukázala být tak zlatým dolem, jako mobilní licence. Však ji také Eurotel (tehdejší divize NexTel) odprodal SPT Telecomu v polovině roku 1995 a monopol na veřejnou datovou síť tím vypršel.
Česká republika neměla nikdy tendenci cenu mobilních licencí řešit dražbou a způsob udělení licencí pro Eurotel i pro RadioMobil a Český Mobil byl v podstatě obdobný, na bázi "soutěže krásy", tehdy (a prakticky i dnes) nejvíce uznávaného způsobu, jak licence udělovat (s výjimkou faktu, že Českému Mobilu už nebyl vnucován žádný místní partner). Je pravda, že v roce 1990 bylo výběrové řízení podstatně rychlejší a vláda od zájemců očekávala rychlé reakce, protože potřebovala začít budovat telekomunikační infrastrukturu, ta v roce 1996 nebyla už zdaleka v tak tragickém stavu, aby se muselo spěchat. I z dlouhodobého hlediska je možné roli američanů v Eurotelu posuzovat jako přínosnou a lze tedy také vyslovit názor, že počekávání, s nimiž byla Eurotelu i RadioMobilu udělena licence, byla v podstatně naplněna.
