Přes 30 let působila v armádě, když ale na Univerzitě obrany dostala příležitost vyučovat leadership, téma ji tak pohltilo, že se rozhodla pro kompletní změnu kariéry. Dnes se věnuje koučinku, v němž však své zkušenosti vojačky bohatě zúročuje. Je autorkou knihy Průvodce sebekoučinkem (12 záblesků k sobě aosobní restart).
Janko, často používáte spojení „leadership mezi rolemi“. Co si pod ním máme představit?
Mnohé ženy dnes nevedou jen tým nebo domácnost, vedou několik paralelních životů najednou a plní také různé role. Ráno jsou manažerkami, přes den kolegyněmi, odpoledne matkami nebo dcerami pečujícími o rodiče, večer partnerkami. A mezi tím vším se snaží být spolehlivé, výkonné a nezatěžovat okolí. Problém je, že i když neustále přepínají role, nikdy nevypnou samy sebe. A právě tam začíná tiché vyčerpání.
Jak poznat, že ženě dochází energie a funguje „z posledních sil“?
Tyto ženy většinou nekolabují. Ony dál fungují. Chodí do práce, starají se o rodinu, plní povinnosti. Jen postupně z jejich životů mizí radost, lehkost a energie. Často pak slýchám věty: „Když si odpočinu, mám výčitky“, „Mám pocit, že pořád něco musím“ nebo „Já už ani nevím, co mě baví.“ A to je nebezpečné. Čím je žena schopnější a spolehlivější, tím méně okolí pozná, že už „jede na rezervu“.
S jakými ženami se při koučinku setkáváte nejčastěji?
Často jsou to velmi schopné ženy kolem čtyřicítky, padesátky. Učitelky, zdravotnice, podnikatelky, manažerky, ženy z korporátů i ženy pečující o rodinu.
A s čím se nejčastěji potýkají?
To nelze generalizovat. Mnohé z nich si ale neumějí vyhradit čas samy pro sebe. Poměrně často – a možná je to generační záležitost– také neumějí sebe samy ocenit. A velmi často slyším i větu: „Na to jsem už stará.“ Přitom právě životní zkušenost v sobě skýtá obrovskou sílu.
Když v souvislosti s nedostatečným sebeoceněním zmiňujete generační kontext, myslíte, že ženy byly takto vychované? A že dnešní mladé ženy už tyto problémy nemají?
Mnoho žen dříve vyrůstalo pod vlivem imperativů: vydrž, nestěžuj si, neobtěžuj, buď hodná. Naučily se fungovat, ale nenaučily se vnímat své potřeby, nastavovat hranice nebo odpočívat bez pocitu viny. Odpočinek nezřídka vnímají spíš jako něco, co si člověk musí zasloužit, případně jako projev lenosti, slabosti. Výkon a péče o druhé jsou pro ně často prioritou, prostor pro sebe je až na posledním místě.
Mladší ženy vyrůstaly v jiném prostředí – více se mluví o duševním zdraví, psychohygieně i zdravých hranicích. Větší důraz tak kladou na kvalitu života, smysluplnost práce a čas pro sebe. Neznamená to ale, že by tlak na výkon nebo pocity nedostatečnosti zmizely. Jen mají jiné podoby a mladší ženy už pro ně také častěji hledají pojmenování i řešení.
Váš profesní život je neoddělitelně spjat s armádou. Co vás o tlaku a odpočinku naučilo právě toto specifické prostředí?
V armádě jsem rychle pochopila jednu důležitou věc. Ani voják nemůže být permanentně v bojové pohotovosti. Každý systém potřebuje regeneraci. Jenže mnoho žen dnes funguje přesně opačně, v režimu „musím“. Bez skutečného zastavení.
Pamatuji si dobu, kdy jsem vedla lidi, učila na univerzitě, starala se o rodinu a měla pocit, že musím zvládnout úplně všechno. Dnes už vím, že výkon bez obnovy není síla. Je to cesta k vyčerpání.
Celý magazín |
Dá se vůbec naučit zastavit?
Ano. Ale pro mnoho žen je to paradoxně těžší než zvládat další úkoly. Zastavení totiž znamená podívat se sama na sebe. Přiznat si únavu. Přiznat si, že už nemusím všechno držet sama.
Co by podle vašeho názoru ženám pomohlo k tomu, aby k sobě obecně byly laskavější?
Uvědomění si, že jejich hodnota nestojí jen na tom, kolik toho unesou. Mnoho žen stále žije v přesvědčení, že když pře stanou fungovat, všechno se rozpadne. Ale lidský život není vojenská operace. Nejde fungovat 24/7 jen se zaměřením na výkon.
Takže bych si přála, aby ženy začaly vnímat samy sebe se stejnou péčí, jakou dávají ostatním. Protože někdy není nej větší síla vydržet. Ale zastavit se včas.
