Píle a urputnost Mustafa Kemala Atatürka při boji za konec sultanátu v Turecku nebrala konce. Mír uvnitř bývalé světové mocnosti byl sice ještě daleko, další dílčí úspěch měl však mocný muž za sebou. Během založení Národního shromáždění 23. dubna 1920 proto řečnil se vší vážností. Není divu. Celá Ankara i celé Turecko mu viselo na rtech.
Když tedy mezi důležitými politickými prohlášeními nadnesl, že důležitou součástí budování nového státu jsou také děti, země Malé Asie a baklavy vzala jeho slova za svá. Proto Turci slaví 23. duben jako Den dětí, který je v pohrobku osmanské říše státním svátkem dodnes.
Celý magazín |
Možná i proto připomínají každý 1. červen děti při návštěvách cukráren a zábavních center nájezdníky z východu. S rodiči totiž slaví svůj svátek. Jak ale ona oslava pouhé existence všech capartů přecestovala v kalendáři z dubna do června? Hledejme za tím ženy. A druhou světovou válku.
Během největšího konfliktu v dějinách vznikl prostor pro mnohá zvěrstva. V českých Lidicích a francouzském Ouradouru, které zničil oheň nacistické nenávisti, zemřely rukou vojáků také místní děti. Mementem události se měl stát Den pro ochranu dětí, který Mezinárodní demokratická federace žen vyhlásila v roce 1949. Datum ženy zvolily příznačně. Mělo totiž připomínat první konferenci, která se v americkém San Franciscu zabývala blahem těch nejmenších. Odtud den v kalendáři převzaly i ostatní státy, mezi nimi také Československo.
Radovat se bude týden a basta
Stát Čechů a Slováků vzal však problematiku dětské spokojenosti zprvu po vlastní ose. A od podlahy. K radosti měly totiž děti od roku 1946 vyhrazený celý jeden červnový týden. „U příležitosti Týdne dětské radosti uspořádal Obchodní dům Bílá labuť v Praze ve svých místnostech a na terase obchodního domu dětský zábavní koutek nazvaný Dětský ráj. Dětem jsou zde k dispozici nejen hračky, ale jsou zde předváděna i živá zvířata, psala v roce 1949 Česká tisková kancelář.
I drobotina bude budovat
Samotný Mezinárodní den dětí, jak ho známe dnes, doputoval do ČSR s rokem 1951 a hned nato jej pohltila pachuť státní ideologie. Komunistická vláda postavila do centra oslav zájem o nejmladší generaci. V tisku a rozhlase tedy nebyla nouze o projevy veřejných činitelů s výčty nově vybudovaných jeslí, družin, domů pionýrů či ústavů národního zdraví.
Ve veřejném prostoru svolávaly dobové osvětové instituce pod záštitou Výboru československých žen manifestace, na kterých řečnili výchovní pracovníci, lékaři i politici. Na bedrech národních výborů ležela výzdoba veřejného prostoru. Výlohy obchodů se plnily výstavkami dětských malůvek a knihami a potřebami pro pionýry.
Den dětí narušil i zajetý rozvrh školních tříd. Vzdělávací zařízení den prožívala podle směrnice vydané ministerstvem kultury a školství. Shromážděné žáky rozhlas například edukoval o politickém významu tohoto dne, což ovšem činili i učitelé ve svých hodinách. Tím však nic nekončilo. Další oslava následovala hned další neděli pod názvem „radostné odpoledne“.
Na kole šnečím tempem
Právě na něj dodnes řada lidí vzpomíná. Mezi nimi i paní Krista V., jejíž dětství provázela šedesátá léta a vůně venkova. „Nejdřív jsme se shromáždili před školou a pak šli průvodem na místní hřiště,“ říká.
Dětský den však prý jako dítě nijak zvlášť neprožívala. „Na hřišti byly nachystané stánky. Nejvíc si pamatuji, jak v jednom táta čepoval pivo. Hrál za místní TJ fotbal a tuhle úlohu si nikdy nenechal ujít. Když skončily všechny soutěže, seděla jsem u něj a popíjela z malé skleničky pěnu,“ vypráví. Na politický rozměr akce už si nevzpomíná. Zato jí v paměti utkvěly soutěže, ve kterých si děti poměřovaly netušené schopnosti.
„Skákali jsme v pytli, hráli přetahovanou nebo chytali železné ryby na magnet. Nejvíc mě ale vždycky bavil závod na kolech, protože se soutěžilo, kdo dojede od stánku s klobáskami ke stolu předsedy národního výboru nejpomaleji,“ směje se.
Žlutá a červená
Po těchto výkonech rozdala soudružka učitelka všem oslavencům dva lístky. „Za jeden jsem dostala párek a chleba s hořčicí a za druhý pití. Mohli jsme si vybrat buď žlutou, nebo červenou limonádu. Ale já měla stejně nejraději tu pivní pěnu,“ dodává. Časem podle ní na místě přibyly i stánky s pouťovými sladkostmi, jako jsou pendreky nebo turecký med. „Ten jsem měla nejradši,“ uzavírá s nostalgií v očích. Právě tato sladká pochutina nese název země, kde svátek vznikl.
A i když občanské války, nacistické drancování i komunistickou ideologii spláchla prozřetelnost času, Světový den dětí je tu s námi dodnes.
