V malých nenápadných budovách mají nádrže, přes které protéká studená voda ze dna vodního díla. Chovají také větší ryby s růžovým masem, pstruhy lososovité.
Sádky jsou přímo pod hrází. Lidé, kteří se na ně podívají od cesty, která po koruně hráze vede, uvidí jen několik menších staveb. Všimnou si také dvou kulatých kádí, v těch je část ryb. Zbytek je schovaný pod střechou. Všichni pstruzi zde plavou ve studené vodě. Ta je pro lososovité ryby důležitá.
Celý magazín |
„Máme velkou výhodu oproti sádkám, které jsou někde na toku řeky nebo potoka. V hloubce pětadvaceti metrů máme zonální
odběry, můžeme si to namíchat, vzít část vody z hladiny a část ode dna. Od května do listopadu si vybereme ideální teplotu. Přes zimu to samozřejmě spadne, zhruba na tři stupně,“ vysvětluje Ivo Jedlička, který se o farmu stará. „Pstruzi tady jedí a rostou právě i v zimě. To v potoce nejde. Tam vám klidně spadne teplota na nulu a pstruhárna prakticky zamrzne.“
Voda by měla mít i v teplých měsících jen málo přes deset stupňů Celsia. „Obecně je to mezi dvanácti a šestnácti stupni. Nad tím už začínají problémy, třeba s bakteriemi. My jsme si ověřili, že nejlepší je držet dvanáct až čtrnáct stupňů. Ryby jsou pak zdravé, zároveň zbytečně moc nežerou,“ vyjmenovává Jedlička.
Důležitá je čistota vody. Na začátku devadesátých let se na Kružberku chovat pstruhy ještě nedalo, voda byla na pstruhy moc špinavá.
„S kvalitou vody pomohlo cílené lovení nežádoucích druhů ryb, ale i stavba Slezské Harty, která se začala napouštět v roce 1996. To bylo významné, začala zachytávat část znečištění z povodí, které je nad ní. Využíváme ji i jako zásobárnu pro Kružberk, takže tady významně neklesne hladina, pokud to nechceme,“ dodává Jedlička.
Správce k tomu ukazuje na vysokou kamennou hráz, která je hned za sádkami.
„Tady na Kružberku jsme začínali před zhruba třiceti lety. Za tu dobu jsme odlovili obrovské množství nežádoucích druhů ryb, třeba plotici a cejna. Dostali jsme osádku na dobrou úroveň, odpovídá parametrům pro vodárenské nádrže,“ konstatuje Jedlička. „Nechceme ryby, které žerou zooplankton. On nám totiž čistí vodu. A když je voda čistší, v úpravně do ní není potřeba přidávat tolik chemie, proces úpravy na pitnou vodu je potom levnější.“ Většině lidí z kraje teče z kohoutků právě voda z Kružberka. Ryby potřebují také kyslík. „S tím může být problém v létě. Máme tu ale dmychadlo, které vodu okysličuje, umíme si poradit,“ dodává Jedlička.
Pstruzi jsou venku ve dvou velkých kruhových kádích. Zbytek je v menších budovách. Ty dříve sloužily vodárnám pro úpravu pitné vody. „Upravovala se tu voda pro budišovský vodovod a Vítkovsko. Když se dostavěla vodárna pod kružberským hradem, dále po proudu řeky Moravice, tak byly budovy prázdné a chátraly. My jsme si je pronajali, potom koupili. Mohli jsme si v nich vybudovat odchovnu malých ryb,“ vzpomíná Jedlička.
V jedné z budov je také velká podzemní nádrž, ve které se dřív skladovala čistá voda do zásoby. Dnes jsou v ní pstruzi lososovití, které rybáři chovají a prodávají ve svých prodejnách. Nechávají je dorůst do větších délek než klasické pstruhy.
„Sem na Kružberk vozíme ryby ve stadiu jiker. Generační hejna, mateční ryby, máme na Morávce v Beskydech. Tam je držíme úplně zvlášť, je to hlavně z veterinárních důvodů, abychom si nikam nezavlekli žádnou nemoc,“ upozorňuje Jedlička.
Na Kružberku ryby chovají až do velikosti, ve které je mohou prodat. Klasického pstruha duhového nechávají dorůst do váhy zhruba čtyř stovek gramů, pstruha lososovitého chovají do váhy zhruba dvou kilogramů.
Pstruzi potřebují čistou vodu. A také správně studenou.
Oba jsou ale pořád stejný druh ryby. „Je to spíš takové obchodní označení, používáme u něj stejné krmivo jako u lososa. Jsou to mořské řasy, které zbarví maso do růžova. Je potom také hezky šťavnaté,“ vysvětluje Jedlička. Svou rybu pojmenovali rybáři Kružberský pstruh. „Chceme z toho udělat regionální značku, aby všichni věděli, že tohle je ryba chovaná v dobré vodě. Myslím si, že lidé už to začínají vnímat,“ doufá rybář. „Začali jsme tady pod hrází s chovem ryb v roce 1997. Nejdřív jsme to zkoušeli s malými počty, teď jich máme zhruba sto tisíc. Vychází to na třicet tun, to je maximální kapacita,“ vypočítává.
