Jen jediný druh ptáka umí při létání couvat. Jméno dostal podle zvuku křídel

V ptačí říši najdeme kdeco: hrabavé ptáky, kteří většinu života tráví na zemi, zdatné plavce i potápěče. Jen jediná skupina ptáků však dokáže, co nikdo jiný - při letu couvat. Zároveň patří k nejrychlejším letcům planety, alespoň v poměru ke své velikosti. A najdeme mezi nimi i nejmenšího ptáka na světě. Řeč je o kolibřících.

Tito drobní ptáci jsou pověstní svou krásou i obratností. Při letu dokážou viset na místě, prudce měnit směr a stoupat i klesat téměř kolmo vzhůru i dolů. Některé jiné druhy sice zvládnou krátký zpětný pohyb jako manévr, kolibříci to však dokážou provádět cíleně a mnohem delší dobu.

Tyto výjimečné letové schopnosti umožňuje specifická stavba jejich těla. Mají relativně dlouhá křídla, jejichž konce při letu opisují pravidelné elipsy a osmičky. Křídla přitom kmitají tak rychle, že to lidské oko nedokáže rozlišit, obvykle padesát až osmdesát mávnutí za sekundu.

Některé druhy, například kolibřík rubínohrdlý, zvládnou dokonce až dvě stě mávnutí za sekundu. Právě tento rychlý pohyb křídel vytváří charakteristické hučení, podle něhož kolibříci získali anglické označení hummingbirds (hum = bzučet, hučet, tiše vibrovat, jako elektromotor, včela, struna)

Maličký kolibřík létá podle amerického vědce rychleji než tryskáč

Kolibříci tráví krmením až šestnáct hodin denně a dokážou spořádat potravu odpovídající zhruba polovině vlastní hmotnosti. Denně opylují desítky květů, nektar sají jazykem, který do květu zasunou zhruba dvacetkrát za sekundu. Kolibřík běloocasý si rád pochutná i na drobném hmyzu, který se ke květům přiblíží.

Rekordy kolibříci drží i ve velikosti. Nejmenším ptákem světa je sameček kolibříka včelího, známého také jako kalypta nejmenší. Váží necelé dva gramy a měří přibližně pět centimetrů. Tento drobný druh se vyskytuje především na Kubě, ale také na Haiti a Jamajce.

Povahou jsou kolibříci spíše samotáři. Samec a samice se setkávají pouze krátce během páření. Veškerá další péče zůstává výhradně na samičce. Hnízda kolibříků bývají menší než golfový míček, pečlivě spletená z trav, lišejníků a pavoučích vláken. Jednotlivá vejce jsou přitom velká zhruba jako kávové zrnko.

Dlouhozobka svízelová migruje na zimu do teplých krajin.

V Česku se kolibříci nevyskytují. Je to endemit, žije jen na americkém kontinentě. Na českých zahradách bývá zaměňován za dlouhozobku svízelovou, která jako kolibřík vypadá, ale je to můra z čeledi lišajovitých. Na rozdíl od jiných motýlů při konzumaci nektaru na květ neusedá, ale vznáší se nad ním, přičemž kmitá křídly tak rychle, že skutečně připomíná kolibříka.

Má zavalité tělíčko a rozpětí křídel není větší než pět centimetrů, zato disponuje mimořádně dlouhým sosákem. Velmi rád létá na muškáty.

• Jedním z prvních, kdo kolibříka popsal, byl francouzský průzkumník Jean de Léry ve svém cestopise o Jižní Americe z roku 1557. Z ptáčka se stal objekt touhy mnoha přírodopisců. Dostal přezdívku létající drahokam.
• Vědci se domnívají, že před 40 miliony let žili předchůdci kolibříků v Evropě a poté migrovali do Jižní a Střední Ameriky, kde se před 20 miliony let vyvinuli až do současné podoby.
• Kolibřík mečozobec, žijící v pralesích v nadmořské výšce nad 2 000 metrů, dostal od přírody zobák delší, než je jeho tělo.
• Pro Jamajčany je kolibřík národním symbolem. Objevuje se i na poštovních známkách.
• Srdce kolibříků bije až 1 200krát za minutu, během toho se přibližně 250krát nadechnou.
• V noci upadají do stavu hlubokého spánku připomínajícího hibernaci. Metabolismus se výrazně zpomalí, tělesná teplota klesne a ptáci šetří energii.