Květa Legátová vydala ucelený cyklus povídek Želary v roce 2001, kdy už jí bylo přes osmdesát let. Knížka sklidila mnoho cen a stala se námětem řady adaptací. Navazuje na tradici vesnického románu i dramatu, z níž se zrodily nejvýraznější plody české literatury, ke kterým se Želary právem řadí.
„Želary jsou nádherný obraz života, té nekonečné lidské touhy prodrat se ke světlu. Legátová nabízí překrásnou paletu postav, které se nevzdávají, a proto se nutně musejí střetnout. Ve vsi, sevřené horami, se nemůžete jeden druhému vyhnout, nemůžete se vyhnout ani rozhodování mezi životem a smrtí,“ říká dramaturgyně Lenka Chválová.
Ucelený cyklus povídek splétá tvrdé osudy lidí z valašských Kopanic v bezčasí první republiky do vzácně poetického příběhu, kde obnažená pravda lidského bytí souzní s horským podnebím.
 |
Současný svět ohlodaný na kost
Režie se ujal Jakub Nvota, který v Liberci inscenoval již dvě hry. „Želary jsou zapomenutý svět sám pro sebe, jsou tedy chtě nechtě modelem světa. Je tu zlo, dobro, peklo i nebe. Je tu hodně utrpení, které pochází z touhy po lásce. Je tu víra i pochybnosti o ní. Náš současný svět je už tak propojený a reflektující, že ho nejde poznat. Kdybychom ho znovu ohlodali na kost, zůstanou právě Želary. Je tu všechno, co známe, ale v mnohem koncentrovanější, ostřejší podobě,“ říká Nvota.
Většina postav z povídkového cyklu se následně objevuje v pozdějším autorčině opusu Jozova Hanule. Právě ta byla zfilmována pod názvem Želary. Vznikl tak zmatek trvající dodnes.
Vedení libereckého divadla zařadilo Želary do programu i proto, aby se na jevišti potkal celý soubor. „Je to opravdu bohatý materiál, snažili jsme se pracovat s velkým množstvím postav,“ shrnuje Chválová, podle které nemají liberecké Želary jednu hlavní postavu, ale řadu dílčích postav tvořících celek.
I proto se na jevišti objeví řada známých jmen, jako je Štěpánka Prýmková v roli Lucky Vojničové, Martin Stránský jako farář, Martin Polách v roli učitele nebo Eliška Jansová, Václav Helšus či Ondřej Kolín.
