Ve městě žily tisíce pracovníků vesměs z východní Evropy v táborech, které se lišily přísností režimu. V mnohých se také umíralo. Kromě celé řady fabrik je měla třeba i pošta nebo přímo město Liberec.
„To číslo nás opravdu šokovalo. Předpokládal jsem, že Reichenberg jako hlavní město župy Sudety těchto táborů mnoho neměl a sázel jsem spíše na menší města jako Hrádek či Chrastava, kde počet nuceně nasazených na počet obyvatel byl mnohem vyšší. Ale ukazuje se, že to byl jeden velký systém nucené práce, který byl využíván téměř všemi,“ říká Ivan Rous, pracovník Severočeského muzea a autor knihy Tábory a válečná výroba.
Když se před lety začínal mapování táborů věnovat, popsal asi dvacet táborů na území města Liberec. Později, při procházení továrních archivů se počty táborů rozrostly na čtyři desítky. „S tímto počtem jsem operoval ještě před několika měsíci,“ přiznává Ivan Rous.
Přesný rozpis táborů v Liberci objevil v archivovaných lékařských zprávách. Tábory byly totiž kvůli riziku epidemií pod lékařským dohledem. Kromě 75 táborů pro ostarbeitry fungovaly ve městě také čtyři romské tábory a 22 zajateckých. Nyní se Ivan Rous dostal k počtům, které se už podle něj mohou rozrůst maximálně o jednotky.
Tábory měly poetická jména
Tábory mívaly často i poetická jména, jako třeba Modrý Dunaj. Jiné názvy zase odkazují k umístění lágrů - Pod Ještědem nebo Údolí Nisy. Jeden z táborů se zase jmenoval Konečná stanice.
„Nebyl to odkaz na poslední cestu vězňů, ale tábor byl jednoduše na konečné na Poštovním náměstí v budově číslo sto dvacet. Šlo původně o romský tábor. Pak byl přestěhován do baráku v esíčkách na Kunratickou. S postupem války zmínky o tomto táboře skončily a objevily se až ke konci války,“ zmínil Ivan Rous.
Badatelé nyní hledají přesné lokality mapovaných zařízení. U většiny táborů je neznají. Dopomoci k tomu mají možná překvapivě telefonní linky.
„Je to téměř detektivka. Přesná umístění můžeme dohledat díky tomu, že archivy v souvislosti s tábory vydaly i telefonní čísla na tehdejší Lagerführery. Je to vodítko, které nás může na přesné místo dovést. I když čísla už dnes samozřejmě nefungují, v archivech musejí být zdokumentovány,“ vysvětlil Ivan Rous.
Odhaduje, že v okrese Liberec, bez Frýdlantského výběžku, mohlo v táborech žít kolem deseti tisíc ostarbeitrů a několik tisíc válečných zajatců. Byla to pestrá směs etnik. Šlo o zajaté Francouze, Angličany, Rusy, Chorvaty, a mnoho dalších národností. Vedle toho zde byli civilní zaměstnanci z mnoha zemí.
Jeden tábor byl i v místě dnešního supermarketu
Pracovali v celé řadě odvětví. Od práce na ulici až po továrny, které si je jako levnou pracovní sílu v podstatě kupovaly.
Klasickou představu dřevěných baráků s rozlehlým pozemkem obehnaným plotem splňuje jen část lágrů. Jedním z nich byl například tábor, který fungoval ve Františkově poblíž dnešní křižovatky u Viaduktu. Jeho vězňové pracovali pro nedalekou Appeltovu továrnu.
Zajatecký tábor města fungoval zase za dnešním bazénem v místech, kde je dnes supermarket Albert. Město nucenou práci využívalo například v kamenolomech, při ražení protileteckých krytů nebo při práci v ulicích.
Tábor měla dokonce i hlavní liberecká pošta. Nuceně nasazení bydleli v budově a pracovali se zásilkami. Podle Rouse měla pošta hned tři typy táborů.
„Jeden byl pro ženy, pak pro ostarbeitry, měla i zajatecký tábor, v místech, kde je dnes sídlo policie v Pastýřské ulici,“ říká Rous.
V Pastýřské byla fabrika firmy Neumann a za války tam sídlil poštovní úřad, pracovní úřad, úřad pro přesídlování, byla tam i část gestapa. Rous chce systém vyhledávání táborů aplikovat i na sousední Jablonec. A později chce zcela přesně zmapovat počty všech táborů na území kraje.
