"Stará rádia jsem začal sbírat kolem roku 1975, což už ale bylo dost pozdě. Nástup tranzistorů do rádií a jiných elektronických přístrojů začal pár roků před tím. Kolem roku sedmdesát totiž lidé začali vyhazovat stará rádia s lampami, tudíž jich bylo najednou všude plno. Všichni najednou chtěli moderní přístroje." vysvětluje Jan Drahoňovský z Lomnice nad Popelkou.
Zájem o rádia u Jana Drahoňovského však vznikl o mnoho let dřív. "Narodil jsem se v roce 1942 ve vesnici Želechy, to je tady kousek od Lomnice. Tehdy tam ještě nebyla elektrika, tu zavedli až o osm let později. Domácí úkoly jsem psal při třech petrolejkách. Když babička potřebovala do chlíva, jednu mi vzala," vzpomíná bývalý pošťák a bývalý vedoucí zdejší knihovny.
Přestože u nich na vesnici, která měla padesát čísel, nebyl elektrický proud, k rádiím přilnul paradoxně právě tam. Jeho soused vyráběl krystalky na baterie a u něj Jan poprvé slyšel ve sluchátkách mámivý zvuk rozhlasových zpráv. Se sousedem začal "bastlit", jak radioamatéři říkají sestavování rádií na prkénku, své první jednoduché přijímače.
"Mám doma funkční rádia, která když posloucháte, tak typicky praskají a šumí. Je to proto, že se tehdy vysílalo na středních vlnách a rušilo je mnoho věcí. Bouřky i jedoucí auta. Občas si to z nostalgie pustím, ale normálně už poslouchám jen moderní rádia s čistým zvukem," říká.
Radioamatér a sběratel, jak se to rýmuje
Dalším jeho velkým koníčkem, který s jeho sběratelskou vášní přímo souvisí, je radioamatérské vysílání a navazování spojení se stanicemi po celém světě. V roce 1964 získal koncesi pro amatérské vysílání a od té doby se tomu věnuje.
"Spojení mám tisíce, ale prestižnější je, s kolika zeměmi se člověk spojí. Já jich zatím mám dvě stě třicet z přibližně tři sta padesáti," pochlubí se a ukazuje kartičky, které si mezi sebou radioamatéři posílají. Jsou mezi nimi lístky z Oceánie, Austrálie, Nového Zélandu, Japonska.
"Já už si nepamatuji, které rádio jsem měl první. Určitě to ale byla značka Tesla, těch bylo tehdy mraky. Dnes se zaměřuji na dvacátá a třicátá léta minulého století. Jdu po značkách, kterých se vyrobilo málo, nebo mají nízká výrobní čísla. Například mám na výstavě rádio od české firmy Myslík-Hyršovský, které ho má sto padesát čtyři. Ale k těm začátkům. U mne pravidlo, že jakmile máš od něčeho tři kusy, tak už je to sbírka, platí stoprocentně," směje se pan Drahoňovský.
Na otázku, jestli rádia v jeho sbírce hrají, říká: "Někteří je sbírají proto, aby je uvedli do provozu, ale pak do nich musí dát neoriginální součástky. Já volím druhou cestu. Jen je vyčistím, naleštím a vše nechám v původním stavu."
Horečka neustupuje
Jan Drahoňovský přirovnává sběratelství k horečce, která u něj s přibývajícím věkem neustupuje. Jen je stále těžší se k zajímavým kouskům dostat. Lidé už umějí posoudit, jestli mají doma něco cenného, a odhadnou, co za to chtít.
A co se sbírkou, který má cenu několika aut, a která zabírá část domu i chalupy, bude? "To ještě nevím. Ale prodávat ji nechci. Zřejmě to udělám jako lovec Oldřich Horák ze Žďáru u Kumburku, který věnoval zdejšímu muzeu tisíc trofejí, což je druhá největší sbírka po Konopišti. Říká, že kdyby to prodal, tak by mu to vzalo kus života. Vidím to stejně, takže to asi udělám jako on," dodává sběratel a kurátor výstavy historické radiotechniky v lomnickém muzeu.
