„Šlo vlastně o zpívané zpravodajství pro nižší méně vzdělanou skupinu obyvatelstva. Je podivuhodné, kolik má tehdejší a dnešní bulvár společných rysů. Skoro se zdá, jako bychom se od devatenáctého století ve vývoji příliš neposunuli.“
Jedna z kramářských písní, zaznamenaná jako většina ostatních tiskem, se nazývá „Ukrutný čin, který spáchal zlomyslně palič a zlosyn jménem Petr Hoření u Železného Brodu ve vsi Zeleč dne 19. května 1888.“
Zpívalo se v ní kromě jiného: „Ze soboty na neděli mezi půlnocí, založil do domku oheň s ďábelskou mocí. To bylo bolestné, křesťané milí, když našli v plamenu čtyry mrtvoly. Matka hledá svoje dítě a žena muže, nebyli již k rozeznání, můj milý Bože.“
Interpreti kramářských písní hrávali na housličky, flétnu, někdy i na malou harfu. Později se pro ně stal typickým nástrojem flašinet. Písničkáři se rekrutovali například z řad válečných vysloužilců, nacházeli se mezi nimi rovněž slepci.
Vybírali si příběhy, které chtěli posluchači slyšet. Někdy šli za hranici, považovanou v dnešní době za snesitelnou.
Horší než současný bulvár
„V písních se objevují i tak drastické popisy lidského utrpení, že se na naší výstavě nedaly publikovat,“ upozorňuje Kulíšková.
„Zatímco současný bulvár bere ohledy na čtenáře při popisu násilných činů spáchaných na dětech, autoři kramářských písní se nezastavili před ničím. Naturalisticky vylíčené vraždy utrpení dětí bývaly jejich častým námětem.“
Kramářské písně, ať již zpívané nebo tištěné, se rozvinuly v 16. a 17. století. Ještě více se šířily poté, co císařovna Marie Terezie zavedla v roce 1774 povinnou školní docházku a stále více lidí umělo číst. Zlatý věk kramářských písní na sebe pak nenechal dlouho čekat.
„S pomocí textů kramářských písní bychom mohli sestavit dějiny celého devatenáctého století. V Čechách jich tehdy vznikly přinejmenším desítky tisíc. Nevěnovaly se pouze tragickým událostem. Mnohé z nich byly nábožné nebo přinášely mravní ponaučení,“ prohlašuje Kulíšková.
„K písním se přidávaly cedule s malovanými obrázky. Stoupl počet písničkářů, přebírali si skladby, někdy si vykrádali texty a zvyšovala se konkurence mezi nimi. Písničkáři žili většinou v nouzi, protože i jejich posluchači byli chudí.“
Kramářské písně jako novodobé horory
Při vytváření výstavy o kramářských písních mohla Kulíšková sáhnout do archivu Muzea Českého ráje a především do sbírky Josefa Scheybala staršího. „Řadí se k nejstarším v Česku a obsahuje přes deset tisíc kramářských písní,“ dodává Kulíšková.
Některé kramářské písně jakoby z oka vypadly novodobým hororům o zvířecích nestvůrách.
„Nová píseň o ukrutném příběhu“ se týkala obrovského hada u Hamburku. Požíral lidi a v jeho útrobách skončili také čtyři muži, kteří se snažili zrůdného plaza zneškodnit ručnicemi. Střely se však od jeho těla odrážely. Nakonec muselo na velehada přitáhnout vojsko s děly.
Jedním z nejslavnějších písničkářů v Českém ráji byl Josef Tér z Rovenska. Ve svém městě vyvolal jednou pozdvižení kramářskou písní o velikánském a hrozitánském ptáku z Turecka.
Umocňoval ji obrázek opeřeného monstra. Lidé v Rovensku, zejména pak matky malých dětí, se děsili, že pták přiletí a s obavami hleděli směrem k Troskám.
Mnohé písně jsou mravoučné
Jedna z kramářských písní líčila pustošivou povodeň v jižních Čechách z roku 1889. „Lidé ruce spínali, ach, kde jsou naše děti, stavení máme odnešený, kde budeme ležeti?“
Další text vystavený v Muzeu Českého ráje se vrací do roku 1870, kdy při střelbě do stávkujících dělníků ve Velkých Hamrech - Svárově zahynulo sedm lidí. Bere si na paškál nelítostného ředitele továrny, smutně proslulého Palmeho.
Rovenský písničkář Tér jedním ze svých textů doložil, že kramářské písně sloužily také jako propaganda. Vyzýval Čechy, aby odolali lákavým výzvám agitátorů k vystěhování do carského Ruska, kde je nic dobrého nečeká.
Mnoho kramářských písní můžeme označit za mravoučné. Třeba Kořalku pekelnou.
„Kořalka jest rodem z pekla, Luciperovi utekla... Moudré dělala hloupými, a bohaté ubohými, vejdělky jim užírala, hladem děti usmrtila. Hospodářství prodávala, pole louky zastavila, dluhů lidem nadělala.“
Rekreanti složili slavnou parodii o Jabůrkovi
Úroveň kramářských písní se velmi lišila. „Některé texty byly mimořádně hloupé, autoři komolili češtinu,“ dodává Kulíšková. „Jiní písničkáři naopak velmi dobře zvládali jazyk, rýmy i verše a zanechali po sobě kvalitní díla.“
V 19. století zněly také satirické kramářské písně. Jednu z nejslavnějších složila skupina rekreantů v Lázních Sedmihorky v roce 1884.
Jejich parodie na písně oslavující válečné hrdinství v rakouskopruské válce se zachovala dodnes, a dokonce v několika světových jazycích. Je o kanonýru Jabůrkovi a zlidověla. „Praskla puma velmi prudce, utrhla mu obě ruce, on rychle boty sundal a nohama ládoval.“
Zlidovělý refrén pak zní: „A u kanonu stál a pořád ládo ládo ládoval.“
Kulíšková se věnuje kramářským písním již dlouhá léta. Výstavu, umístěnou do Kamenářského domu, připravovala asi měsíc a půl. „Musela jsem pročíst hodně textů. Ale byla to zajímavá a hezká práce,“ svěřuje se.
