Jeho odkaz oživil obyvatel Skalice Kamil Javůrek. O tom, že ve Skalici kdysi bydlel válečný veterán, věděl už dávno. Teprve loni ho ale napadlo přeptat se na něj přátel u piva a zjistit, o koho jde.
Když se dozvěděl jméno, sedl k internetovému vyhledávači, a pak padl údivem. V jeho rodné Skalici žil účastník II. zahraničního odboje ve Francii, Velké Británii, velitel dělostřelectva 3. československé samostatné brigády v SSSR, autor několika vzpomínkových publikací a signatář Charty 77. A téměř nikdo o tom neví.
Vzal si do hlavy to změnit. Nyní má Sacher v obci s čtrnácti sty obyvateli svůj pomník.
„Původně jsme ho chtěli financovat ze sbírky, nakonec ale náklady převzala obec,“ upřesňuje Javůrek.
Sacher byl za svou válečnou činnost vyznamenán Hvězdou II. stupně Československého vojenského řádu Bílého lva za vítězství, nosil pět Československých válečných křížů 1939, Řád SNP I. třídy, dvakrát dostal Československou medailí Za chrabrost.
Byl mu také udělen sovětský metál a dále rumunské, polské a další spojenecká vyznamenání. Poct si ale moc neužil. Místo nich přišly komunistické čistky a pronásledování. Totalitní režim ho degradoval na vojína.
Komunisti mu sebrali všechna vyznamenání, zakázali nosit zahraniční uznání a odklidili ho na venkov. Ve Skalici žil Sacher v letech 1951 a 1952.
„Tehdy jsem studoval v Liberci průmyslovku a za rodiči už jen dojížděl,“ upřesňuje syn Vilém. Jeho otec tam vystřídal několik zaměstnání, nejdřív pracoval u lisu v Tatrovce Česká Lípa, pak ve skalickém JZD, nakonec skončil jako lesní dělník.
„Potom našli s maminkou uplatnění v pohostinství. Táta dělal v Doksech v kempu Bílý kámen,“ poznamenává a jmenuje další krátkodobé životní štace číšníka Sachera: Jablonec nad Nisou, Lázně Libverda, Mariánské Lázně, Špindlerův Mlýn, Praha.
V roce 1965 bych Sacher částečně rehabilitován, stál také u vzniku sportovního klubu Dukla.
Brzy byl ale na indexu zpátky kvůli tomu, že odsoudil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a stal se signatářem Charty 77. Byl mezi prvními, kdo ji podepsal, a navíc jako jediný generál.
Tím si zpečetil svůj další osud, který trefně popsal spisoval Ludvík Vaculík „... ocitl se v palbě erárních sračkometů“.
Sacherovy knihy, ve kterých líčil válečné vzpomínky, vyřadili z knihoven a edičních plánů. Znovu byl plně rehabilitovaný až tři roky po své smrti, v lednu 1990, na žádost přítele, plukovníka Václava Pejřila, který po historické stránce redigoval jeho vzpomínkové knihy.
„Teprve z nich jsem si utužil všechny ty věci, které mi táta dřív vyprávěl,“ přiznává Vilém Sacher.
