Jak vás tenhle způsob výuky vlastně napadl?
Já učím v každé třídě většinou dvě hodiny, takže když jsme řešili, jak vzdělávat děti během koronaprázdnin, vyvstal problém. Došlo mi, že zadávat úkoly všem, obvolávat rodiče z dvaceti dvou vesnic v okolí, kde mnohde ani není kvalitní telefonní signál, bude těžké. Řada škol funguje tak, že v pondělí učitelka rozešle dětem úkoly, ať je vyplněné pošlou zpátky. Takhle jsem fungovat nechtěl. Tak jsem ředitelce navrhl, že se k dětem zkusím dostat jinou cestou.
Ale proč zrovna YouTube? Jiní učitelé s dětmi hovoří přes skype nebo jim mailují.
Děti zbožňují YouTube. Už někdy od třetí třídy výš chtějí být všechny youtuberem. My v dětských letech jsme chtěli být kosmonauty nebo námořníky, jejich snem je stát se youtuberem. Tak jsem založil youtubový kanál, někde vyhrabal starou kameru, která má v sobě střihací program, a natočil první videa. A v podstatě ihned se děti zapojily. A brzy se přidaly děti, které vůbec nejsou od nás z Oken, ale z celého Česka.
Radost jste musel asi udělat hlavně rodičům. Mnozí dost trpí, když je jim na bedra hozena výuka jejich dětí.
Pro mě jsou rodiče hrdinové současné doby. Dělají svoji práci, nebo zůstali doma s dětmi za pár šestáků a ještě zastávají práci nás učitelů, do toho se starají o domácnost.
O čem bylo vaše první video?
Nazval jsem ho jaro, což měly děti stejně probírat v prvouce. Hovořil jsem v tom videu o ptácích a květinách typických pro jarní období. Fotky jsem si našel na Googlu, použil jsem ty, které jsou k volnému využití. To video bylo dnešním pohledem hrozné - blbnul mi tam zvuk s obrazem - ale má dnes padesát čtyři tisíc zhlédnutí. Po čase jsem přešel na PowerPoint, který už umí nahrávat video. Stačí mi tak notebook s webkamerou a internetové připojení. Jen kvůli lepšímu zvuku jsem si zapůjčil sluchátka s mikrofonem.
Pořád nechápu, čím učitel z Oken může zaujmout tisíce diváků, kteří mají na internetu jiná lákadla?
Máte pravdu, děti z Oken by taková čísla neudělaly. K nám chodí na prezenční studium jen sedmdesát dětí z Oken a dvaceti dvou okolních obcí. Mně se ozvaly děti z celé republiky, krom toho školáci z amerického Tennesee, z Nového Zélandu, Londýna nebo dokonce i Zanzibaru. Kouzlo bylo v tom, že mi samy začaly posílat fotografie, které pořídily inspirovány mým výkladem. Něco posílají i maminky. A děti pak často na videa koukají a těší se, že v nich uvidí svou fotografii a budu v nich třeba mluvit o pavoukovi, kterého doma na záchodě vyfotily.
Takže vy jste je zapojil do procesu výuky...
Vedu si složku s jejich fotografiemi a je jich opravdu ohromné množství. Ani je nestíhám všechny používat. Vždycky se snažím k těm fotkám vymyslet nějaký příběh, aby to mělo souvislost. Danička od Pardubic poslala třeba vykvetlý starý košťál od zelí, co objevila v ledničce. Tak jsem postavil video na tom, že z rostliny zvané brukev zelná se vyšlechtily další odrůdy jako je právě zelí, brokolice, květák nebo kapusta. Když si teď děti kousnou do květáku, už budou chápat, z čeho tahle zelenina vzešla. Nemá smysl točit videa o zvířatech, které děti nikdy neuvidí, to jim nic nedá.
Ne každý předmět jde ale tímto způsobem učit...
Jasně, čeština nebo matematika by se takhle asi učit nedaly. Mně jde hlavně o to podchytit v dětech zájem o přírodu. Z takových se pak jednou můžou rekrutovat lidi, kteří vymýšlejí vakcíny, bádají. Já sám byl jako kluk velký introvert. Jednou jsem našel v lese upytlačenou srnu, vyfotil jsem ji a doma jsem se tím pochlubil. Místní myslivecký hospodář mi pak nabídl, jestli nechci chodit do mysliveckého kroužku. A tam jsem byl mezi svými.
Překvapily vás děti některou z fotografií?
Jen díky dětem jsem si potvrdil jeden obrovský fenomén. Téměř polovina zvířat, co doma na zahradě vyfotí, tady za mého dětství vůbec nežila. Namátkou třeba kudlanka nábožná, klíněnka americká, různé druhy kutilek, pavouků, slunéčko východní, husice nilská...
Takže tím jste děti mohl seznámit s problematikou změn klimatu a tím související druhovou obměnou?
Ano, děti tento objev vlastně učinily samy. Malý Véna s Lukášem přeryli doma mamce půlku zahrady a polovina toho, co vyfotili, byly nové druhy, co tu dříve nežily. Děti v přímém přenosu mapují druhovou obměnu.
Milan Bárta49 let, vystudoval učitelství pro základní a střední školství, od roku 1997 do loňska učil na gymnáziu v České Lípě, pak přešel do ZŠ v Oknech na Českolipsku, kde učí vlastivědu, přírodopis, prvouku, informatiku, zeměpis a fyziku. Je dlouholetým redaktorem i-novin, spisovatelem a autorem řady dětských naučných knih, např. Jak (ne)vyhodit školu do povětří, Chemické prvky kolem nás, Jak přežít školníka. Příznivec turistiky, Svatojakubských cest, geocachingu a pátrání po předcích. |
Nerozzlobil jste některé konzervativněji založené kolegy?
Z učitelské komunity přišla jen jediná výtka, že prý nejedu podle osnov...To je ovšem starodávný pohled. Natáčet hodinová videa, v nichž bych odříkával obsah učebnic, nechci, neboť pozornost dětí klesá po deseti minutách. Ostatně, i večerníčky se vejdou do deseti minut a je to ideální. Já chci spíš děti inspirovat, než do nich hustit látku. Dril je sice občas ve škole potřeba, ale zrovna v těchto předmětech je důležitější, když učitel jednoho žáka nadchne, než deset látkou nadrtí.
Takže ohlasy jsou jen pozitivní?
Většinou ano. U nás děti z legrace vždycky říkají „Jdeme koukat na Milana.“ Dokonce mi napsali z jedné nadace, že má videa jsou prý to nejlepší, co v době koronakrize viděli, a nabídli mi za ně peníze.
Působit na internetu a vystavovat svoji tvář může být v dnešní době ošidné, hlavně kvůli trollům a haterům, neboli provokatérům píšícím urážlivé komentáře.
Tím, že jsem se stal vlastně youtuberem, upoutal jsem i pozornost haterů. Dva mě pěkně natřeli, ale neberu si to vůbec osobně. Podíval jsem se na jejich profily a byli to kluci, co dělají videa, jak hrají střílečky. Jejich urážky jsem smazal.
Vaše videa jsou dost spontánní, bez střihů. Jak zabráníte tomu, abyste neudělal chybu?
Chybu jsem už udělal. Poslal mi jeden kolega fotku dravce vyfoceného ve Cvikově. Řekl jsem ve videu, že je to orel. Tři dny se nic nedělo, v jednom komentáři mě ale jiný učitel upozornil, že je to luňák hnědý, což je podle něj větší vzácnost než orel mořský. Potvrdil mi to pak jeden bývalý student, který je sokolník.
Čím to, že ty děti se tak aktivně zapojily? Pořád o dnešních dětech čtu, jak o nic nemají zájem a ono stačí, aby jejich učitel natočil video?
Tyhle malé děti ještě nasávají informace jako houby. Jsou velmi lačné po jakémkoliv sociálním kontaktu. Když v nich vzbudíte zájem o přírodu, jsou schopné uprostřed noci rozsvěcet na záchodě, aby si vyfotily pavouka. Vím, že kdybych dělal videa pro gympláky, tak by na ně nikdo nekoukal.
Tohle zjištění vás musí těšit, ne? Předtím jste 23 let učil na gymnáziu a teď je z vás vesnický učitel, kterého děti zbožňují...
Já jsem se v téhle škole našel. Po letech na gymplu mi hrozilo vyhoření, už jsem nejel na plný plyn. Podal jsem výpověď a ani nevěděl, kde skončím. Dvě studentky mi poradily, ať jdu do Oken. Já tenkrát ani netušil, kde Okna jsou. Ale zajel jsem tam a ihned byl okouzlen.
V čem je výuka na vesnické škole lepší?
Celé prázdniny jsem se bál, jak mě děti přijmou, jak obstojím v ryze ženském kolektivu. Navíc už nejsem nejmladší. Tahle škola je ale jiná. Děti mi tykají, klasické zvonění u nás neuslyšíte. Hodně se učíme venku na zahradě. Jsem s dětmi v ustavičném kontaktu, protože nemáme kabinety – vyfasoval jsem stůl v rohu. Takže atmosféra je tu jiná než na gymplu. Děti ale podle mě vzděláváme dobře, naše děti jsou úspěšné právě i na mém bývalém gymnáziu. A mně to zachránilo kariéru. Po delší době se zase těším do práce a víkendy mi přijdou dlouhé.
Co bude s vašimi videi, až se výuka vrátí do školních lavic?
Už vymýšlím, co bude dál. Docela mě láká pokrýt jimi celý kalendářní rok. Začal jsem na jaře a rád bych pokračoval zase do jara, možná jen s menší periodicitou. Až děti budou ve škole, rád bych je do toho zapojil víc, abych je natáčel s nimi.
