Probudili se ale také ti, kteří skrze biblické citáty chtějí strašit lidi před koncem světa. To všechno nutně povede ke změnám ve společnosti, lidech i církvi.
„Je dobře, že lidé se probrali a začali chápat, že jeden bez druhého mnoho nedokážou. Zajímají se o seniory, jestli jim mohou nakoupit, ušít roušku. Do té doby to pro ně byli cizí lidé,“ zamýšlí se Radek Jurnečka.
Jsou tu Velikonoce, největší z křesťanských svátků. Tento čas by měl být vyplněn půstem. Lze ovšem něco takového v situaci, v níž se nacházíme, doporučit?
Doba postní není naštěstí jenom o jídle, ale o všech prožitcích. Když to řeknu nehezky, tak nám to do toho koronaviru pěkně zapadlo, že ti lidé musejí být doma s rodinami. Je otázkou, co bude po Velikonocích? Jeden můj kolega mě inspiroval, každý den v době Velikonoc má interiér kostela jinou podobu a výzdobu. My ten kostel připravíme, jako by ty obřady měly být. A pak na několik hodin ten kostel otevřeme pro soukromou návštěvu několika málo lidí. Budeme mít službu, která bude hlídat, kdo do kostela vchází. Víc v našich silách není.
Řada lidí se v těchto dnech bojí smrti. Co si o tom myslí církev?
Smrt není hrozná, horší je umírání. Když chodím po nemocných, vidím, co všechno s lidmi udělá bezmoc. Jsme totiž zvyklí, že můžeme mít všechno, co chceme. Koupit, zařídit. A když něco nejde, může se to obejít. Koronavirus tuto iluzi vzal. Přitom smrt si přijde pro každého. Ale život ji převyšuje. Pokud se lidé bojí smrti, ptejme se proč? Jestli proto, že opustí své přátele, tak to je lepší varianta. Pokud se bojí, že opustí svůj způsob života, tak je to velké neštěstí. Takovým lidem církev říká, že smrtí nic nekončí. Otázka ale je, jestli to chtějí slyšet.
Je pro lidi víra útěchou?
Vždy, když lidský život spěje k závěru, lidé inklinují k víře, ke křesťanství. Smrt v takovém případě nemusí být strašákem.
Zvoní vám tu teď v době řádění koronaviru častěji telefony?
Zvoní, ale ne kvůli koronaviru. Mám hodně telefonátů s prosbami, jestli by nešlo na chvíli otevřít kostel. A volají překvapivě ti, kteří běžně do kostela nechodí. Cítí velkou touhu po místě klidu a ztišení.
Vy jim přitom nemůžete vyhovět. Stát přikázal zavřít i kostely, což si v dějinách netroufli ani nacisté. Asi se shodneme, že teď je to pro dobro věci.
Určitě ano. Kdybychom nechali otevřený sebemenší vesnický kostelík, nahrnou se tam lidi z okolních obcí. V době internetu to neutajíte.
Řada farností přistoupila k tomu, že přenáší bohoslužby přes internet. Může být ale třeba požehnání na dálku vůbec požehnáním, když oba aktéři jsou od sebe vzdáleni a nevidí se?
Ve své podstatě může. Nezáleží na místě, ale na úmyslu. Někteří lidé vyhledávají online bohoslužby proto, že si chtějí jen poslechnout vlídné slovo, jiní to mají jako náhradu za to, že nemohou jít fyzicky do kostela. Pro jiné je to jenom jakousi kulisou. Pořád je to ale pro všechny přínos. Požehnání je určené všem, kteří o něj upřímně stojí.
Nevšiml jsem si, že by se do online přenosu mší na internet zapojily některé kostely z našeho kraje...
Zapojují se Hejnice, Jablonec nad Nisou, občas Jablonné v Podještědí a též můj domovský kostel sv. Antonína Velikého v Liberci.
Jak vůbec řešíte křty? Děti se rodí virus nevirus...
V současné době křtíme jen v ohrožení života. Vše ostatní se odkládá na pozdější dobu. Děti tak rychle nerostou, takže když se to odloží o pár měsíců, nic se nestane.
Kvůli koronaviru se teď nesmějí konat ani svatby. Toto nařízení nejde nějak obejít?
Obcházet ho nechceme. Svatby naplánované na duben jsou všechny přeloženy na říjen a listopad. Osobně jsem ještě před nástupem viru sloužil dvě svatby, všechno ostatní se muselo přeložit.
Chybí vám bohoslužby?
Je to prazvláštní způsob kněžského života. Nezažil jsem to dřív a snad už ani nezažiji. Chybí tomu velký pilíř, ta nejpodstatnější složka - lidé.
Jak by vlastně v těchto dnech, kdy nelze chodit na mši nebo ke zpovědi, měl člověk živit svoji víru?
Má několik variant. Vyšla brožura pro domácí bohoslužby od České biskupské konference, najdete ji na internetu. Funguje to na systému starozákonní nebo novozákonní modlitby, kdy otec rodiny je hlavou a vede bohoslužbu a ostatní ji s ním prožívají. Ostatní tam mají svou roli také. Lidi, kteří mají děti, nám píší a my jim e-mailem posíláme různé texty s radami. Nejhorší skupina jsou senioři, kteří jsou sami. Ti jsou odkázáni na televizi a rozhlas. Myslíme na ně také. Jsou mezi námi farníci, kteří jim alespoň pomáhají s nákupy nebo šitím roušek.
Já si říkám, že Čechy to zavření kostelů tolik nezasáhne, protože my prožíváme víru více intimně, a ne tolik navenek jako třeba Američané, kteří organizují bohoslužby spíš jako show a cirkus. Mýlím se?
Nemýlíte se. A není to nutně špatně. Lidi někdy odrazuje minulost církve nebo její skandály, s tím nic neuděláme. Můžeme řešit přítomnost. A tam potenciál vidím. Stále se tu sice promítá prokletí našeho regionu, postihnutého poválečným odsunem, kdy sem spousta lidí přijela jako zlatokopové a pokračují v tom v rámci genů i nadále. Ale já každý rok už deset let dělám křest dospělých. A nebyl ani jeden rok, kdy bychom neměli nějakou skupinku adeptů. Každoročně se na svátost přijetí křtu připravuje několik set lidí, kteří svůj duchovní život chtějí někam posunout. Takže v lidech duchovní život je.
Jednou z povinností duchovních je poskytovat svátost pomazání nemocných. Jak ale postupovat, kdyby vás o tuto službu požádal nemocný koronavirem?
Řešil jsem to dnes dopoledne. Měli jsme tu jednoho pána v nemocnici připojeného na přístrojích, jehož existence se blížila ke konci. Neměl koronavirus, ale to by na tom nic neměnilo. Jeho rodina prostřednictvím primáře požádala o mou účast. A já za ním přišel. Je to tedy na dohodě mezi rodinou, lékařem a knězem. Primáře znám roky a potíž to nebyla. Je to jen trochu složitější než za běžných okolností. Nic víc.
V mnohých lidech se až kvůli koronaviru probudila mimořádná obětavost a pozoruhodná solidarita. Vidíte ji také?
Vidím. Je dobře, že lidé se probrali a začali chápat, že jeden bez druhého mnoho nedokážou. Je hezké, že spousta i vzájemně si cizích lidí se dává do kupy. Vidím to i v našem společenství. Zajímají se o seniory, jestli jim mohou nakoupit, ušít roušku. Do té doby to pro ně byli cizí lidé.
Může tato situace vést k většímu probuzení víry v Boha mezi lidmi?
Snad. Řada lidí se začne ptát: jaký to všechno mělo smysl, proč to přišlo? A někdo pozná, že lidský život je velmi zranitelný a důležité je, co tu po něm zůstane. A v tomto myšlení mohou dojít k větší semknutosti rodin a poznání, že je tu ještě někdo víc, než jenom člověk.
Vždy, když byl národ v ohrožení, byla církev útočištěm. Bude i dnes?
Lidí, kteří začnou vnímat a zajímat se o křesťanství, hodně přibude. Uvidí, že život má vyšší hodnoty. Dostanou jiný pohled a víra v Hospodina začne mít jinou podobu.
V závěru Bible, v Janově zjevení, se píše o armagedonu, který na zemi rozpoutají čtyři jezdci apokalypsy. Ti přivezou válku, hlad, smrt a mor. Mnozí lidé vidí souvislost s tím, co se teď ve světě děje. Myslí si, že proroctví se naplňuje. Měli bychom se bát?
Strach nic neřeší a nic nepřináší. Bere člověku jeho upřímnost. Pokud bychom se báli, stanou se z nás na všechny strany nepříjemní tvorové. Ale je pravda, že lidí s tímto myšlením přibývá. Ptají se nás, jestli nastává konec světa? A co mají očekávat? V Apokalypse se to tak píše. Radím jim, aby se zastavili a zamysleli se nad tím, co vytvářejí a co předávají dalším lidem? Teď na to mají úžasný čas. Co mohu udělat pro jiné? To je mnohem důležitější téma než strach.
Příběh Apokalypsy přiživují hlavně zastánci mstivého Boha, kteří Janovo zjevení zneužívají. Souhlasíte?
Jistě, chtějí zastrašit lidi. Když totiž budete lidi držet ve strachu, budou víc tvární a mít tendenci vás uposlechnout. Ale nemyslím si, že to lidem něco přináší.
Katolický kněz Petr Piťha nedávno varoval před konzumním přístupem lidí k víře, kdy chodí do kostela a chovají se jako zákazníci církve, vyžadujíc, aby je bavila a zaujala. A pokud jim to vezmete, nevědí si rady.
Znám tři typy lidí, kteří chodí do kostela. První jsou „kolečkáři“, tedy je přivezou na křest, svatbu nebo pohřeb. Druzí jsou „divadelníci“, tedy lidé přicházející proto, že tam zní pěkná hudba a je tam hezky. Třetí typ jsou lidé chápající podstatu víry. Profesor Piťha mluví k té druhé skupině lidí, která je v Praze asi větší než tady u nás.
Vy fungujete i jako vězeňský kaplan. Vědí vězni, co se teď ve světě děje?
Mají přístup k televizi. Vědí co se děje, protože jim zrušili návštěvy (smích). Těšili se na ně a najednou není nic. Cítí větší potřebu se mnou mluvit. Jsme ale na počátku krize, čím ta doba bude delší, tenze ve vězních bude také větší.
Tak si říkám, že kriminál je v těchto dnech asi to nejbezpečnější místo, kde se před nákazou chránit...
Také si myslím (smích).
Jak celá tato záležitost promění katolickou církev?
Bylo by dobře, kdyby se mnohé pozměnilo. Některé věci nejsou tak, jak si současná doba žádá. Musí vznikat nové forma, aby se kněžím rozvázaly ruce a nebyli tolik zavaleni bující administrativou, a mohli se víc věnovat lidem. Farnostní forma, tedy dělení a předpisy farností, je z doby Marie Terezie, bylo by dobře s ní něco udělat.
Jak se vás osobně dotýkají události posledních týdnů? Jste unaven?
Život je najednou jiný. Měl jsem zaběhnutý režim, to všecko padlo. Chybí mi lidi. To neznám za 40 let svého žití. Jsem zavřen sám se sebou, což sice není nutně špatně, ale setkávání s lidmi nejde ničím nahradit.
V Praze vysílájí bohoslužby online přes internet:
