O tom, že Helena Bušová dělá práci, která ji baví, svědčí její kancelář na Městském úřadě ve Stráži pod Ralskem vyzdobená fotografiemi zámku Vartenberk, i množství šanonů dokumentujících jeho opravu, v nichž zná takřka každou stránku. O tom, že svou práci dělá dobře, hovoří pak impozantní proměna nedalekého Vartenberku, i pocta hejtmana, který jí poděkoval za mimořádný přínos v oblasti záchrany historického dědictví.
Zámek Vartenberk od doby, kdy jej ve 13. století vystavěl rok Markvarticů, sloužil mnoha majitelům k mnoha účelům. V novodobé historii ho využívala sovětská vojska. Místní vzpomínají, že jejich předci lidem uvězněným v zámku za války tajně nosili jídlo. Byl i rekreačním střediskem ČKD. V roce 1987, kdy si v něm hráli kluci s ohněm, ale vyhořel. Přišel o střechu, stropy se propadly, měl narušenou statiku. Město jej od státu v roce 1998 převzalo v havarijním stavu, že?
O největší devastaci se zasadil požár. Později se přidala i příroda. A jakmile majetek zůstane bezprizorní a nikdo o něj nepečuje, tak přitahuje vandaly. Co se odsud dalo odnést, lidé odnesli.
Hrozilo, že bude srovnaný se zemí jako zámek v nedaleké Mimoni?
Byly tu myšlenky na jeho zboření. Nebo na úpravu té plochy, kde mohl vzniknout třeba amfiteátr. Možná by to bylo v té době levnější řešení než to, do čeho jsme se – zaplaťpánbůh – pustili (směje se).
Narážíte na postupnou obnovu památky, k níž Stráž pod Ralskem před více než dvaceti lety přistoupila?
Ano. Stavebněhistorický průzkum zpracoval pan doktor Gabriel a tenkrát nás seznámil s panem inženýrem Vinařem, který zpracoval první dokumentaci na obnovu střech. Samozřejmě vycházel z historických pramenů, dobových fotografií. Ta střecha, která v roce 1987 vyhořela, byla plechová a byla dva roky po opravě. My jsme se podle nového projektu vrátili k historické krytině s volskými oky, která tam jsou dnes vidět. A po více než sto letech jsme navrátili věžičku nad vstupní bránu. Zajistili jsme statické zabezpečení vnitřních prostor, opravu mostu, spojovacího krčku do původní části hradu. Následovala oprava venkovních fasád včetně osazení nových oken. V současné době pokračujeme fasádami na vnitřním nádvoří, kde se budou prezentovat sgrafita.
Kdo určuje podobu, do které se bude památka navracet?
O tom se vedou velmi dlouhé debaty odborníků a památkářů. Nikdy se nerozhoduje od stolu, vždy probíhají na místě. Berou v potaz i to, aby památka byla vhodně prezentovaná. Zámek v každém období vypadal jinak. Debaty vedeme kolem toho, do jakého století se budeme vracet a k jaké podobě. Vždy se dojde k nějakému kompromisu. Sgrafita tak budou převládat na nádvoří.
Přežil nacisty, komunisty i velký požár. Teď zámek ve Stráži ožívá |
Nikdo tedy nemá rozhodující slovo?
Hodně důležité slovo mám v podstatě já, respektive město, protože často jsou na prvním místě peníze. Mohli bychom si i s památkáři navymýšlet spoustu věcí, ale vše musí být finančně únosné. Samozřejmě ctíme jejich požadavky. Dohoda je pro nás velmi důležitá. A přístup Národního památkového ústavu v Liberci k naší památce je velmi vstřícný. Zámek je zajímá, protože není moc probádaný. Není to třeba Grabštejn, o který se zajímá každý. Je to ale velmi rozlehlý komplex. Opravy střech a fasád jsme si proto rozdělili do pěti etap. Máme severovýchodní, východní, jižní, západní a severozápadní křídlo, které někdy ještě půlíme na dvě části. Je velmi dlouhé. Máme tu stovky oken a sklepy dokonce ve dvou patrech. V nich bychom chtěli příští rok udělat druhý prohlídkový okruh.
Objevili jste ve sklepech nebo v zámku něco zajímavého?
Vartenberk byl dlouho bezprizorní a docházelo zde i k nájezdům hledačů pokladů. Tak nám objevili pozůstatky topeniště v místech, kde asi bývala kuchyň. Také zazděné schody, které vedly do původního hradu. To vše prezentujeme návštěvníkům.
Zámek byl nějaký čas také na prodej za symbolickou korunu. Zájemci tu chtěli stavět továrnu na ohýbaný nábytek nebo restauraci s ubytováním. Jaké další plány potenciální kupci měli?
Záměrů je spousta. Když se nějaký povede, tak tleskáme a jsme rádi. Když se nějaký nepovede, tak hledáme viníka, kdo za to může. V tomto e-mailu (z desek vytahuje vytištěný e-mail) třeba zájemce počítá s tím, že za 80 až 120 milionů korun tady vybuduje velké sály s kapacitou 150 lidí k zámeckým oslavám, svatbám. Také zde chtěli mít pokoje a sezonní restauraci v jižní části. Vinný sklep. Město ale mělo podmínku, že ten, kdo zámek odkoupí, musí nejprve nainvestovat do oprav. To většinu zájemců, kterých bylo více, odradilo.
Nakonec ale přece jen jednu smlouvu město uzavřelo?
Byla to smlouva o koupi najaté věci. Byla sjednaná v roce 2000 a nájemce byl povinný postupovat v souladu s dohodnutým harmonogramem prací. Měl zámek začít opravovat, a v tom byl kámen úrazu. Jelikož harmonogram neplnil, dostal výpověď a tím vše skončilo. Další zájemci se ani do této fáze nedostali.
Ze smlouvy lze vyčíst, že nájemce, tedy potenciální kupec, měl na kompletní rekonstrukci čtyři roky. Bylo to podle vás – s ohledem na vaši současnou zkušenost – reálné?
Když se podívám zpětně na ceny před dvaceti lety, tak to možná reálné bylo. Ale tenkrát si každý myslel, že to dostane za korunu a potom si s tím bude dělat, co bude chtít. Mohlo to dopadnout tragicky. Kdyby ale měl zdroje, tak by to možné bylo. Ono koncem devadesátek bylo možné všechno.
Setkaly se vaše snahy o obnovu zámku, který připomínal spíše ruinu, také s kritikou?
Někdy i zastupitelům vadilo, že jsme neměli konkrétní využití objektu. Ani dnes ho nemáme stoprocentní. Nevadilo jim samozřejmě, že se zámek opravuje. Ale spíš, že není stoprocentně rozhodnuto, co vlastně v těch prostorách bude. Naší povinností to bylo ale zachránit. O využití vnitřních prostor můžeme debatovat, shánět peníze či strategického partnera, který s námi do něčeho půjde. Ale mezitím ten zámek musíme uzavřít a zastřešit.
Nedávno jste obdržela poctu hejtmana za mimořádný přínos v oblasti záchrany historického dědictví. Jakou roli jste ve více než dvacetileté záchraně Vartenberku hrála?
Byla jsem poctěna, ale nemyslím si, že bych z mého pohledu dělala něco tak úplně mimořádného. Je to moje práce. Připravovala jsem projekty, jednala s projektanty, vyřizovala každý rok žádosti o dotace. Všechno je to takové perpetuum mobile, které posunujete každý rok někam dál. Jestli v tom mám nějaké zásluhy, tak asi udržení kontinuity. Obnáší to kontrolní dny, chození na stavbu, jednání s památkáři a stavebními firmami. Přes deset let jsem dělala technický dozor investora. A i když na to teď máme autorizovaného odborníka, tak přesto na stavbu a kontrolní dny chodím. Každý rok to posouvám, připravuji podklady pro jednání zastupitelstva, aby na opravy mohly jít peníze z rozpočtu, abychom požádali o dotaci.
Na zachráněném zámku ve Svijanech se mohou návštěvníci ponořit do piva |
Kolik město ročně investuje do oprav?
Já si to pečlivě vedu. Od té doby, co jsme začali, do roku 2023 činily náklady 43 milionů korun. Z toho jsme dostali z ministerstva kultury kolem 20 milionů, od Libereckého kraje 4 miliony. Od nich máme přislíbené i další peníze. Takže polovinu financí jsme obdrželi z dotací a polovinu do toho muselo za dvacet let dát město.
Je podle vás vlastnictví zámku pro město spíš čest, nebo závazek, či dokonce koule u nohy zastupitelů?
To se nedá říct jednoznačně. Někteří zastupitelé mají větší vztah k památkám a někdo by radši dal ty peníze na fotbal, když to zjednoduším. Díky tomu, že už je vidět, že obnova zámku někam směřuje, tak si myslím, že o něm teď zastupitelstvo hlasuje skoro jednomyslně.
Vy si dovedete představit, že by časem v zámku byla třeba obřadní síň, zámecká cukrárna či restaurace, vzdělávací centrum, muzeum, apartmány pro pobyt studentů či turistů. V současnosti není ale do budovy zavedená ani voda, ani kanalizace. Dohlédnete na konec oprav?
Kdyby to bylo do deseti let, tak by to bylo skvělé. Ale asi je to moc optimistické.
Zámek Lemberk u Jablonného v Podještědí údajně obývají duchové, hrad Houska je prý branou do pekel. Co Vartenberk, má svého ducha nebo strašidlo?
Každý, kdo přišel, říkal, že tu viděl člověka s kloboukem. Je to prostor na původní fasádě, prý pozůstatky z nějakého maskování z války. A vypadalo to opravdu jako duch. Tak to je možná jediný. Zatím nic horšího (směje se).
V květnu jste poprvé zpřístupnili objekt i veřejnosti, tedy sedm místností. Současně návštěvníky necháváte nahlédnout i do prostor před opravou, aby si udělali představu, co to obnáší?
Za letošní sezonu přišlo přes 1 500 lidí, což je úspěch. V prostorách, které jsme zrekonstruovali, je historická vybavená kuchyně, lovecký salonek s trofejemi, dámský salonek nebo dobová ložnice. V jedné místnosti jsou i funkční kachlová kamna, která jsme tam přivezli a sestavili. Z původního mobiliáře se nic nedochovalo. Tenkrát mělo být něco odvezeno do mimoňského zámku, který se pak zbořil, a odtamtud někam dál. Takže po mobiliáři ještě pátráme.
Co byste doporučila lidem, kteří se chtějí pustit do obnovy podobné památky, nebo obcím, které je mají na svém území, a zvažují, jestli do toho jít?
Pokud to není ve své podstatě úplná ruina, ze které už nepůjde nic vykřesat, tak si myslím, že máme povinnost tyto památky opravovat. Jak je vidět, tak to jde. I po malých krůčcích. I doma ze svého rozpočtu vždycky nějaké ty peníze utratíme, abychom si pořídili věci, které ani nepotřebujeme. A mohlo by za ně být něco jiného. Pořád říkám, že v dnešní době asi nikdo nic podobného nepostaví. A jestli to někdo postavil před námi, tak to zachraňme. Jakmile se do záchrany někdo pustí, tak ale nesmí přestat. To je zásadní věc. Jinak je to strašně rychlé. To bylo vidět i u nás na zámku. Co s ním za těch deset dvacet let, co neměl střechu, příroda udělala. Úplně ho pohltila. Káceli jsme tam silné stromy. Když památku necháte přírodě napospas, bude z ní zřícenina zarostlá plevelem a zelení.
Což ale není případ Vartenberku.
Byl. Ale už není.
