Varhaník a regenschori z kostela sv. Antonína Velikého v Liberci Jaroslav Patočka byl totiž v roce 2000 zatčen a držen pod samopaly při přejezdu z Jeruzaléma na palestinské území. Tehdy byl v Izraeli na zájezdu s pražským filharmonickým sborem, protože se kromě varhaničení věnuje i zpěvu. Jenže izraelské bezpečnostní složky měly zato, že je Patočka dlouho hledaný terorista.
„Zpívali jsme v Tel Avivu Bachovu mši H moll s Dagmar Peckovou. Bylo to zrovna na konci roku, oslavy milénia, tak jsme to chtěli vidět. Židé ale žádné milénium neslavili, tak jsme jeli do Betléma na palestinském území. Tam oslavy přenášela i CNN, bylo to veliké. Všude neuvěřitelné proudy lidí, do toho zátarasy, kontroly, protiteroristická opatření,“ vzpomíná Patočka.
„Přijeli jsme k jedné závoře a když jsme ukázali pasy, tak mě ti chlapi se samopaly vytáhli z auta, hodili na zem, něco zařvali a přiběhli další s namířenými zbraněmi. Rozkopli mi nohy, sebrali mi pas, odlepili z něj fotku, jestli to není kamufláž. Mě úplně polévala hrůza, protože jsem vůbec netušil, o co jde,“ líčí ještě dnes se zatajeným dechem.
„Asi po dvaceti minutách mě odvlekli do nějaké místnosti a začali tam ukazovat na plakát s barevnými fotkami hledaných teroristů. A tam vyvýšený na té první, hlavní fotce, jsem byl já. To prostě nevymyslíte. To jsem byl fakt já. Ne že by mi na ní někdo byl podobný, ne. To jsem byl prostě já. V té době jsem měl ještě tmavé vlasy i vousy a sám bych přísahal, že je to moje fotografie. Takže se vůbec nedivím, že na mě takhle naběhli. Jediné štěstí, že tam nikomu z nich neruply nervy a nenapral to do mě samopalem. Hlavní nejhledanější terorista, to nevymyslíte,“ směje se Patočka.
Na jeho basu navíc stojí Rybova mše
Kdyby to tenkrát nedopadlo dobře, mohl Liberec i okolní města a obce přijít i o jednu z vánočních tradic. Bez zvučného basu Jaroslava Patočky si už totiž málokdo v tomto regionu umí představit provedení České mše vánoční od Jakuba Jana Ryby. Bas, na kterém v podstatě celá „Rybovka“ stojí, totiž zpívá už řadu let s různými sbory právě on.
„Teď se naštěstí střídáme se synem Jardou, který je sólistou liberecké opery. Ale máme toho až nad hlavu. Teď jsme si dokonce museli házet doma korunou, kdo pojede zpívat Rybovku do Žitavy. Je to hlasově náročné. To vás chtějí v Hrádku, Liberci, Chrastavě, v Lípě, v Českém Dubu, a tak dále. Na Štědrý den jsem si ani nestačil rozbalit dárky. Hrál jsem na odpolední mši, pak přiběhnu domů a za chvíli už zase pádím zpívat na půlnoční. Do každého vystoupení přitom musíte dát vše, jako když to zpíváte poprvé a nevypadat, že už vám to leze krkem,“ říká Patočka, který sám s vánoční mší začínal ještě v dobách hluboké totality. .
„Problém je, že poslední dobou tady basů na Rybovku moc není. Je tu sice několik šikovných mladých kluků, ale ti nemají hlas tolik usazený a silný, aby to uzpívali i přes orchestr. A Rybovka chce přeci jenom svoje, aby lidi odcházeli z kostela spokojení,“ přibližuje.
Zatímco dnes jsou starosti spojené s provedením nejznámější vánoční mše spíše finančního rázu, tedy kdo zaplatí muzikantům a sólistům, před revolucí to bývalo víc dobrodružné. Hrát a zpívat v kostele bylo i určitým vyjádřením osobních postojů.
Příslušníci StB si před kostelem zapisovali, kdo je uvnitř
„Rybovku komunisté víceméně tolerovali, brali to jako takový nutný folklór k Vánocům. Ale i tak to nebyla žádná legrace. Profíci z divadla moc nechtěli chodit hrát do kostela na mši, protože by pak mohli mít problémy v práci. Tak se dala dokupy taková parta lidí, amatérů, zpěváků i muzikantů a hodně nás to stmelilo,“ vypráví Patočka.
„S Rybovkou jsme pak objížděli nejrůznější města po okolí. Ale často se stalo, že vevnitř v kostele se hrálo a venku stáli příslušníci StB a zapisovali si, kdo byl vevnitř. Jednou s námi hrál i Miroslav Kořínek z Ypsilonky a ten si nalepil černý vousy, takovýho obrovskýho kníra, aby ho nepoznali,“ vzpomíná.
Spolu se ženou Marcelou tehdy trávili řadu nocí tím, že ručně rozepisovali noty pro chrámový sbor. Žádné kopírky tehdy nebyly, jen cyklostroje, ze kterých ale byly mizerné kopie. Navíc se evidovalo, co člověk na cyklostroji množí. I tak ale Patočka na dobu před revolucí vzpomíná rád. Podle něj si tenkrát lidé dovedli i víc vychutnat půlnoční mši.
„Dnes na půlnoční přijde i řada snobů, chvíli posedí, aby bylo vidět, že přišli, často se tam ale ani neumí chovat. V polovině odcházejí, protože je to na ně dlouhé. Přitom teď už se nedělá klasická mše, ale jen bohoslužba slova, ale i tak to hodinu zabere. Rybovka je zkrátka dlouhá, ale oni se po dvaceti minutách seberou a jdou pryč. To si pak říkáte, pro koho tu vlastně zpíváme, proč to děláme. Ale stejně do toho jdeme další rok znovu, protože je to srdeční záležitost.“ říká.
V kostele se učil hrát, pak ho vymaloval
Srdeční záležitostí je pro něj i samotný kostel sv. Antonína Velikého na Sokolovském náměstí. V roce 1969, coby čerstvě vyučený malíř, zbavil interiér kostela temných těžkých barev a vymaloval ho na čistě bílý. A jako kluk se tu i učil hrát na varhany.
„Snem mojí maminky, ortodoxní katoličky, bylo, abych jednou doprovázel lidi na varhany při mši. Ve třinácti jsme se stěhovali z Řasnice do Liberce a já začal zvonit tady v kostele sv. Antonína. A vždycky jsem tam nábožně postával u varhan. Tehdy tam dělal varhaníka pan Budík, ten si mě vzal do parády. Já jsem neuměl noty, prstoklad, nic. Ale on hrával s kapelou večer po barech a pak hned ráno do kostela šel hrát při mši, tak to pro něj byl taky zápřah. Byl rád, že si může někoho vycvičit,“ vzpomíná.
Po třech měsících cvičení, v šestnácti letech, hrál v kostele první koledy. „Pan Budík seděl vedle mě a stínil ve výhledu lidem, aby nebylo vidět, že hraju já. Takhle mě maskoval docela dlouho. Někdy se stalo, když jsem něco zkazil, že pan děkan po mši říkal: Pane Budíku, vy jste dneska neměl svůj den, co? Jednou dokonce kaplan Opletal vběhl při mši pod kůr a zařval na celý kostel: Pane Budíku, jestli tam toho Jardu ještě jednou pustíte, tak vás vyhodím oba,“ směje se Patočka, který loni oslavil za varhanami už padesát let a vede i jako regenschori chrámový sbor Arcikůrovci.
