„Pomníky, památníčky, hroby a vzpomínkové cedule do krajiny patří. A i když připomínají smutné věci, mohou nás poučit, dojmout nebo dovést k zamyšlení nad tím, co je opravdu důležité,“ míní Lacina.
Pietním místem číslo jedna v Liberci je vojenský hřbitov v Ruprechticích. „Vznikl na konci první světové války, protože panovala obava, že nebude kam pohřbívat padlé. A těch bylo hodně, protože z každého města a z každé obce museli muži narukovat do rakouské armády. A řada jich zahynula,“ vysvětluje Lacina. „Proto také nejvíc pomníků vzniklo po první světové válce ve dvacátých a třicátých letech.“
Kvůli tomu často lidé založili spolky a ty vybíraly peníze. Své pomníky měly obce, města, nebo zájmové spolky, jako Sokolové nebo hasiči. „V Andělčině ulici třeba dodnes stojí pomník, který nechal svým zaměstnancům vyrobit továrník Theodor Liebieg,“ upřesňuje Lacina.
A v národnostně rozděleném Liberci měli své pomníky padlí Němci i padlí Češi. Těch bylo ale daleko méně, protože Liberec byl z velké části německý. Například v Růžodole byly pomníky hned dva - německý a český. Německému vévodila umírající postava, český nesl bustu Masaryka. Na území Velkého Liberce jich mohly vzniknout tak tři desítky, ale dochovalo se jich daleko méně.
České zničili Němci, německé Češi
Některé české vzaly za své po obsazení Sudet a německé zase po roce 1945. Nálada byl silně protiněmecká a pomníky, byť z první světové války, dráždily. Třeba tím, že na nich byly německé texty nebo vojenská symbolika, která připomínala nedávno skončenou válku.
Na vojenském hřbitově v Ruprechticích dnes leží téměř stovka padlých nebo zemřelých na Liberecku. Přestěhovaly se sem také hroby z různých částí města, kde se rušily hřbitovy, ze Stráže nad Nisou nebo Doubí, ale třeba i socha rudoarmějce od libereckých dolních kasáren.
Text „Proložili své životy, abychom žili v míru“ a trnová koruna na ruprechtickém pomníku, patří rudoarmějcům nebo francouzským zajatcům, ale symbolicky i padlým u Tobruku, lidem z Lidic nebo Židům z Terezína.
„Pomníky se měnily podle společenské nálady. Ten u dolních kasáren je klasickým příkladem. Nejdřív tam stál Stalinův pomník, poté plastika Žena s ratolestí, pak války připomínaly desky s názvy míst bitev a tragédií a v roce 1974 tu odhalili sochu rudoarmějce v nadživotní velikosti, kterého v 90. letech odstěhovali do Ruprechtic. Pohled na Rudou armádu se u spousty lidí změnil po roce 1968, kdy se z armády osvoboditelské stala armáda okupační. To ale neznamená, že si vojáci, kteří tu padli v roce 1945, nezaslouží úctu,“ komentuje Lacina.
Žena a děti truchlí nad padlým mužem
Na vojenském hřbitově v Ruprechticích najdeme i prvoválečný pomník padlým Ukrajincům. „Je to snad nejsugestivnější sousoší na celém pietním místě. Původně měl podstavec. Žena a děti truchlí nad padlým mužem tak věrně, že až běhá mráz po zádech,“ popisuje Lacina.
Po druhé světové válce už se nestavělo tolik pomníků se jmény padlých českých vojáků. Pietní místa připomínala bojovníky proti fašismu, padlé v posledních dnech války nebo zemřelé v pochodech smrti z nacistických lágrů.
„Bylo to tím, že Češi v okupovaných českých zemích neměli brannou povinnost. Jen Němci rukovali do wehrmachtu, a těm se u nás po válce pomníky celkem logicky nestavěly. Navíc jejich příbuzní byli odsunutí do Německa,“ upřesňuje Lacina. Na pomnících se ale samozřejmě objevují jména vojáků padlých v řadách armád spojenců.
A další tabu nastolili komunisté po roce 1948, kdy se nesměli připomínat hrdinové západního odboje. Ti se dočkali oficiálního uznání až pod roce 1989. „Splácíme jim dlouholetý dluh,“ komentuje Lacina.
Konec Habsburků v Čechách
A některé památníky se měnily už v průběhu stavby. Kuriozitou je třeba pomník od Leopolda Bauera ve Vratislavicích vedle místního kostela. Ten byl původně stavěný jako vzpomínka na návštěvu Františka Josefa I. v roce 1906. Než byl dokončený, přišla válka a po ní už se Habsburkové nesměli připomínat.
A tak se památník změnil na padlým v 1. světové válce. Slavnostně ho odhalili v roce 1926. Zůstal jen podstavec a původní dítě gratulující císaři nahradila velká bronzová mísa na oheň. Jenže ani ta nevydržela. Dnes je věnovaný dějinám obce s odkazem na císaře. Hodně památníků mají na svědomí zloději a vandalové. Proto se desky a kovové součásti začínají nahrazovat umělým materiálem, který kov jen napodobuje.
Po roce 1989 se změnou režimu vznikla řada vzpomínkových míst nových. K těm nejzajímavějším se řadí Památník obětem Šoa podle konceptu studenta liberecké architektury Štěpána Gudeva na židovském hřbitově v Ruprechticích a památníkem je i nová židovská modlitebna jako součást budovy krajské knihovny v Liberci.
Další pomníky připomínají události nedávné. Jako ten v podobě tankového pásu na liberecké radnici. Je věnovaný devíti padlým za srpnové okupace v roce 1968. Jedním z nejnovějších je zrcadlový Památník boje proti komunismu v parku na Jablonecké ulici.
Řada Liberečanů dodnes nerozdýchala modernistický Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti v parčíku na Štefánikově náměstí. Lidé mu přezdívají Kotelna kvůli technologickému vzezření. „Mně osobně se líbí. Když do něj člověk vstoupí, fouká na něj a má nepříjemný pocit. Ale válka přece není nic příjemného,“ dodává Lacina.
