Země je rozrytá jako po výbuchu atomové bomby. Všude se válí kusy zkroucenýcíh plechů a roztrhaných lidských těl. Kolem pobíhají ječící lidé. Hořící nafta stéká po stěnách všude okolo. K nebi se valí černý dým. Peklo, z něhož by každý rozumný člověk utekl. Přesto se najde jeden, který běží přímo sem.
V kráteru po výbuchu leží ponořeno do hořící nafty několik tříštivotrhavých granátů, Václav Bilický popadne lopatu a potopí je pod hladinu. Pak vezme hasičům hadici a tlakem vody naftu vyplaví. Další nebezpečí je zažehnáno.
Píše se 9. leden 1991 a sovětská kasárna v Bohosudově, součást Krupky, se vzpamatovávají z výbuchu tanku plně naloženého municí.
Celkem sedmnáct sovětských vojáků zaplatí za neštěstí životem. Jde o největší tragédii při odsunu sovětských vojsk. Právě díky krajskému pyrotechnikovi Václavu Bilickému nedojde k mnohem většímu neštěstí. Za své hrdinství byl nedávno Bilický oceněn Medailí Ministerstva obrany Ruské federace.
Na počest vojáků vysadil topoly
„To spunktovali ruští novináři, kteří si povšimli, že v Ralsku, kde žiji, mám muzeum pyrotechnické asanace. Udržuji zde památku sedmnácti vojáků, kteří v roce 1991 zahynuli, vysadil jsem tu na jejich počest sedmnáct topolů. Mám tu i horní poklop z vybuchlého tanku. Přijeli se sem podívat a pak o mně napsali článek v Rossijskej gazetě a týdeníku Argumenty a fakta, což dalo věci do pohybu,“ vysvětlil Václav Bilický, pyrotechnik, major ve výslužbě a radní města Ralsko.
Václav Bilický s oceněním
Medaili s pamětním listem za velký osobní vklad i zviditelnění památky padlých vojáků pak obdržel na ruském velvyslanectví z rukou ruského velvyslance Alexandra Vladimiroviče Zmejevského a vojenského a leteckého přidělence, plukovníka Igora Shchepina.
V čem vlastně Bilického zásluha spočívala? Pyrotechnik na místě výbuchu našel v kráteru dno tanku, kde ležela další munice. Ta hořela. Kdyby vybuchla také, střepiny by se na pancéřové desce tanku šířily do okolí a zabily by další desítky vojáků. Bilický duchaplně munici ponořil do nafty a pak požár uhasil. Hrozila mu při tom smrt.
Hlavu našli 1,5 kilometru daleko
„Pamatuju, že hasiči tenkrát napsali, že k nim přiběhl nějaký Rusák, vytrhl jim hadici z rukou a běžel hasit sám. No, to jsem byl já,“ vybavuje si Bilický.
Výbuch tanku měl takovou razanci, že utrhl jedenáctitunovou věž tanku i s hlavní a odnesl ji 78 metrů daleko. Úlomek pancíře motorové přepážky urazil vzduchem 150 metrů. Každý si umí představit, jak asi dopadli sovětští vojáci, kteří tank hasili.
Takto zachytil svědectví jednoho z přeživších vojáků Václav Bilický: „Nejhorší bylo, když kluci nosili na ošetřovnu popálené a potrhané, k nim pak přinášeli i ty ostatní, co to roztrhalo. Hlavu jednoho vojáka přinesli Češi a říkali, že ji našli doslova jeden a půl kilometru od tankového pluku.“
Zajímavostí je, že medaili pro Bilického měl připravenou už v roce 1991 poslední velitel Střední skupiny Sovětských vojsk v ČSSR generál Eduard Vorobjov. Poslal ji tehdy na ministerstvo vnitra, neboť Sověti zemi opouštěli. Bilický ji tehdy z logických důvodů odmítl.
„Volali mi z našeho ministerstva a ptali se mě: ´Okupační vojska vám udělila medaili. Vy ji přijmete?´ V té atmosféře jsem nemohl říct ano. Byl jsem tehdy u SNB, takže bych asi brzy skončil. Je pravda, že to vyznamenání se tam válelo ještě dlouho potom, možná tam leží dodnes,“ přikyvuje Bilický.
„Mnozí mnou budou opovrhovat jako Nohavicou.“
Obavu z toho, že by jej lidé zatracovali kvůli tomu, že přijal ocenění od příslušníků kdysi okupační armády, prý nemá. „Určitě se najdou mnozí, kteří budou opovrhovat mnou stejně jako Jarkem Nohavicou. Já neumím zpívat, já jsem jen zachraňoval životy, odstraňoval potencionální nebezpečí,“ zdůrazňuje Bilický.
Jeho čin z roku 1991 je přitom ojedinělou ukázkou odvahy, ale i obrovské profesionality. Bilický totiž kromě záchranných prací nehodu také objasnil.
Archivní snímek z místa neštěstí v Bohosudově, který dokládá, že po výbuchu nezbylo z tanku T-72 téměř nic.
Sověti se chystali k odjezdu z Československa, vojenskou techniku měli zaparkovanou, natankovanou a naloženou municí v obří garáži. Tanky se vytápěly takzvanými bufíky, neboli nezávislými topeními, která ohřívala vodu, olej i vzduch v tanku. Jeden z vojáků patrně zvenčí hodil na bufík své mokré oblečení, aby je usušil. To se od bufíku nasáklo naftou, vzňalo a tank začal hořet. Bohužel, řidič předtím vypnul v tanku elektrický akumulátor, snad aby baterii šetřil.
„Tenkrát byla v tancích freonová hasicí zařízení. Freon totiž vytvoří nehořlavé prostředí bez kyslíku. Požár by tedy zhasl. Ale tank neměl elektřinu a čidla na zvýšení teploty nefungovala. To byla ta fatální lidská chyba,“ popisuje Václav Bilický.
V tanku explodovala jedna ze střel
Ostatní vojáci prokázali velkou duchapřítomnost, neboť v předtuše toho, co by výbuch municí naloženého tanku v garážích plných stejně naložených tanků způsobil, vytáhli hořící tank vyprošťovacím vozidlem na nádvoří. Tam jej hasili vodou i pískem.
V tanku po chvíli explodovala jedna ze střel, která utrhla přívodní hadičku od bufíku a nafta ještě víc proudila všude kolem. Tank se přehřál natolik, že dělostřelecký granát uvnitř detonoval. To iniciovalo k explozi veškerý střelný prach v tankové munici, tedy asi 240 kilogramů. „Mocnost detonace tank i lidi okolo doslova roztrhala,“ dodal Bilický.
Sám se nepovažuje za hrdinu. Za hrdiny pyrotechnik pokládá samotné vojáky. Už tím, že hořící tank vytáhli z garáží, zabránili strašlivější explozi dalších tun munice. „Zaplatili tu nejstrašlivější cenu,“ uzavírá major ve výslužbě.
